Sen o dceři, kterou nemám

Sny se mi zdají snad každou noc, ale málokdy si je pamatuji. Obvykle je zapomenu hned po probuzení, pokud v nich neodkryje něco z neprobádané propasti srdce. Minulé noci - magické noci - se to stalo. Ve snu jsem zavítal do dětského domova, abych si vybral dceru. Ošetřovatelka ukázala na malou (asi čtyřletou) tichou holčičku se světlými vlásky: "Tahle na vás zbyla, ostatní už jsou rozebrané." Ona zdvihla hlavu a podívala se mi přímo do očí: "Jak se jmenuješ, tatínku?"

Pak se všecko posunulo o nějakých dvacet roků. Z tiché dcerušky vyrostla hlasitá punkerka, zdivočela a šla z průšvihu do průšvihu. Ve snu jsem ji ujišťoval, že si třeba už nerozumíme jako dřív, ale pořád ji miluji a vždycky budu na její straně. Oba jsme plakali, protože jsme věděli, že láska sice bolí, ale tahle bolest je svatá. Slzami se stírají rozdíly, usmiřují rozpory. Kdo neztratil schopnost plakat, může se proplakat k nové naději, k novému začátku.

Po probuzení se mi vybavil text filosofa Jeana Guittona z knihy Otevřené dopisy, nadepsaný Dceři, kterou jsem neměl. Vyznává se: "Nikdy mi nebylo líto, že jsem neměl dítě mužského pohlaví. Byl bych si však hluboce, horoucně přál mít dceru." Jeho slova bych si pro sebe upravil takto: Nikdy jsem nelitoval, že jsem zplodil syny, ale po dceři nepřestávám toužit. Znám i její jméno: Karolína.

Oba moji synové jsou tím nejcennějším, co mi vstoupilo do života. Nepochybně i tím nejlepším, čemu jsem já pomohl do života vstoupit. Jestli jsem někdy pocítil ryzí štěstí a blaženost, pak to bylo po jejich narození, když jsem si je poprvé pochoval v náruči. S ničím nesrovnatelný zázrak života! Často si připomínám, že děti nejsou "moje" či "naše", ale Boží. Jen dočasně byly rodičům svěřeny, aby se jim dostalo všeho potřebného: lásky, bezpečí, domova. Nevychováváme člověka pouze pro tento pomíjivý svět, ale pro věčný život dítěte Božího!

Žádný rodič neumí dokonale naplnit své poslání, bezchybně obstát v otcovské či mateřské roli. Zaplať Pán Bůh, i pokus se počítá! V nedostatečné míře se snažíme obdarovávat děti láskou, která se neobejde bez slz (ani bez slz vzteku a bezmoci). Přesto je rodičovská láska nesmírně důležitá. Zlehka poodhrnuje závoj tajemství Božího otcovství a mateřství: tam, v lůně nekonečného Milosrdenství, je pravý domov. Nádherná postel s nebesy pro královské syny a dcery.

Představuji si, že mezi anděly, kteří v nebeském Království vítají děti Boží po jejich namáhavém putování slzavým údolím, se vznáší i jeden tichý andílek se světlými vlásky. Jean Guitton o něm píše: "Vždycky jsem potřeboval nějakého anděla, aby mě střežil, mlčenlivého anděla, který by měl prst na rtech a jen se usmíval."