Sestra smrt

Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla, žádný živý člověk jí nemůže uniknout! (sv. František z Assisi)

V těchto dnech, kdy vzpomínáme na zesnulé, se mi vybavuje událost, která se stala v prvních letech mé farářské služby. Obrátila se na mě rodina asi desetileté dívenky, kterou rodiče o Dušičkách vzali na hřbitov. Rozplakala se tam a propadla panice, neboť si - možná poprvé v životě - uvědomila, že také zemře. Rodiče nevěděli, jak s ní o smrti hovořit, a proto mě oslovili. Jenže kdykoli jsem se snažil stočit rozhovor k tématu, které ji trápilo, dívenka opět nabírala k pláči. S rodiči jsem se domluvil, že rozhovor odložíme na později. K dalšímu setkání už nikdy nedošlo.

Dnes už musí být z dítěte mladá žena a doufám, že s faktem vlastní smrtelnosti se jí podařilo smířit. Tenkrát jsem jejím rodičům zaslal dopis a poprosil je, aby jej dali své dceři přečíst, až usoudí, že přišla správná chvíle. Jestli byl doručen, předán a přečten, zůstává pro mě tajemstvím. V dopisu jsem co možná nejjednodušeji vysvětloval, proč vnímám smrt jako naši sestru - starší sestru, která je nám učitelkou. Učí nás totiž umění žít. 

Náš pozemský život je cestou, k níž patří začátek i konec. Nemáme k dispozici neomezené množství času ani energie. Kdybychom zde na zemi žili věčně, mohli bychom vše donekonečna odkládat a nic by nás nenutilo, abychom se zabývali něčím jiným než sami sebou a starostmi o to, čím vyplnit úmornou řadu dalších a dalších dní. Počet našich dnů je však omezený. Nevíme, kolik nám jich zbývá. Proto čteme v Písmu: "Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce" (Žalm 90, 12). 

Přijetím skutečnosti vlastní smrtelnosti se učíme nezapomínat na to, co činí ze života Boží dar, učíme se být vnímaví ke každodenním zázrakům, která nám Bůh posílá do cesty. Jestliže víme, že jednoho dne zemřeme, nemůžeme si už dovolit ztrácet moře času a plýtvat energií na záležitosti, které s podstatou života jakožto Božího daru nesouvisejí, naopak od ní odvádějí pozornost. Podstatné je objevit, že dar života sdílíme s mnoha dalšími živými bytostmi, s nimiž jsme spjati v dobrém i zlém a které potřebují k životu všechno to, co potřebuji i já. 

Život se děje na několika úrovních, tělesné, duševní a duchovní, jež se vzájemně ovlivňují. Protože tyto úrovně jsou často v napětí či dokonce rozporu, je tou největší výzvou, která leží před námi, hledání a nalézání vnitřní jednoty života, bez níž nelze dojít k celistvosti: "Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst" (Matouš 4, 4). 

Největším nepřítelem života je chorobné zaujetí sebou samým, uzavřenost v sobě, představa, že jsem středem vesmíru a všechno kolem je tu kvůli mně, aby se to podrobovalo mé vůli a mým přáním a rozmarům. Realita se však neřídí našimi představami a my se tudíž vyčerpáváme bojem, který nemůžeme vyhrát, což vede ke smutku, agresi a frustraci, k ukřivděnosti a zatrpklosti. Mezi lidmi se zvedají stavidla nejrůznějších patologických jevů, neboť realita odmítá, aby za všech okolností bylo po mém. 

Ježíš říká: "Přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít" (Jan 5, 25). Pravé náboženství není ani tak souborem dogmat, jako spíše cestou k uzdravení, ke zmrtvýchvstání z hrobu egocentrismu. Pokud nás náboženství utvrzuje v sebestřednosti, jsme modláři, nikoli křesťané, a smrt se k nám sklání ne jako moudrá sestra, ale jako anděl posledního soudu, kterého se naše ega bojí jako čert kříže, neboť správně tuší, že jim sebere vše, na čem si zakládají a na čem lpí. 

Básník Czesław Miłosz si zapsal do deníku: "Největším argumentem proti náboženství by měl být egocentrismus. Pokud někdo slouží výhradně sobě, je vysoce pravděpodobné, že si stvořil Boha, aby mu Bůh sloužil. Naprostý egocentrismus můžeme pozorovat u dětí a v jistých podobách duševní nemoci. Co si ale má počít člověk, který ho objevuje v sobě? Odmítnout náboženství ve jménu poctivosti vůči sobě a jiným, anebo klesnout na kolena a prosit o uzdravení?" 

Sestřička smrt, které žádný člověk nemůže uniknout, nás učí, že kdo chce doopravdy žít, ať si zvolí druhou možnost.