Setkání tváří v tvář

19.04.2020

Příběh o "nevěřícím" Tomášovi začíná chmurně. Vystrašení učedníci se shromáždili za zavřenými dveřmi. V lecčems to připomíná i naši současnou situaci. Zavíráme se doma, abychom neohrozili sebe i ostatní. Pokud se slaví bohoslužby, konají se za uzamčenými dveřmi, s vyloučením veřejnosti. Na internetu sice můžeme sledovat, jak se provozují obřady v nepřístupných kostelech, pod tlakem doby se dokonce i kněží naučili kázat "online", ale nic nenahradí osobní přítomnost.

Otřesení apoštolové to věděli, a proto se drželi pospolu. Nechtěli zůstat sami se svým strachem, o to horším, že by se k němu přidaly obavy o osud přátel, rozptýlených jako ovce bez pastýře. Neshledáváme zde nemalou podobnost se stavem, z něhož hledáme východisko už několik týdnů? Z nebezpečného světa, začínajícího venku za našimi dveřmi, jsme se stáhli do zdánlivě útěšné virtuální reality, kde se však nepotkávají lidé, nýbrž sdílejí se data. Žádná data nepomohou z osamělosti, naopak ji prohloubí až na (za?) hranici snesitelnosti.

Strach zvládáme o poznání hůře než Ježíšovi učedníci: my přežíváme sami se svými technologiemi, nehledíme si do tváře, nýbrž do displeje a obrazovky. Na rozdíl od apoštolů nejsme spolu. Nebrání tomu jen karanténní opatření. Nečelíme výzvám pospolitě. Před problematickým soužitím s lidmi utíkáme do digitální diaspory. Náš strach se však nerozpustí v rádoby "komunitě" na sociální síti. Získáváme spousty informací, ale ztrácíme se jeden druhému.

Na síti jsem aktivní a technologie samozřejmě používám. Vnímám je coby nástroje, které pomáhají překonávat vzdálenost, ale nedokážou zajistit blízkost. Rozhodně nejsou samospasitelné. Pokud si je zbožštíme, rychle nás ovládnou a spoutají s naším souhlasem. Pravého božského Spasitele už přece máme a nečekáme jiného! Stal se pro nás tělem a krví, nikoli hologramem složeným z jedniček a nul. 

V knize s příznačným názvem Když je všechno na cestě ke zkáze vyjadřuje katolický filosof Fabrice Hadjadj pozoruhodnou myšlenku: "Čím více budou lidé propojení v kybernetickém prostoru, tím neuvěřitelnější, zvláštnější a jako vyšší level jim připadne mít před sebou skutečné lidi, tady a teď, přímo před očima, kteří jim ještě budou něco říkat o tajemství být někde společně přítomni. Největší novinkou, ne-li největším zázrakem v globalizovaném a pixelizovaném světě je fyzická blízkost."

Mohli bychom si číst ve filosofických knížkách jako salónní intelektuálové, aniž by nás jakkoli zasáhly a proměnily. Naštěstí se nám dostalo paradoxního požehnání, po němž jsme netoužili. Museli jsme se odloučit od tváře bližního, aby se ukázalo, jakým zázrakem je setkání s tváří, která ke mně hovoří. Ještě nedávno - a přece hrozně dávno! - by mi setkání "face to face" připadalo banální, nudné či dokonce obtěžující. Zato dnes hladovím po odhalené tváři. Dychtím po "dobrodružství bezprostřední blízkosti" (opět slova Fabrice Hadjadje). Jestliže touhu po blízkosti ve mně probouzí ta prokletá pandemie, pak není prokletím, nýbrž milostí!

Nelze přehlížet, že koronavirus mnohde působí bolesti, ztráty, smutek a strach. Zároveň se vzmáhá soucit a vědomí sounáležitosti s trpícím bližním. Není i toto milost? Buďto je vše milost, nebo vše je nicota. Odmítám se postavit na stranu nicoty. Volím raději milost, ačkoli přichází skrze rány patrné ve tváři. 

Pohled na tvář nám zprostředkuje i technika. Což je málo. Nestačí ji vidět, tím se mi neotevře. Potřebuji být s ní, navázat osobní vztah, pustit ji k sobě, dát se jí všanc, naslouchat, jak promlouvá a odpovídat jí. Přesně tohle se událo v příběhu "nevěřícího" Tomáše i dalších apoštolů. Vzkříšený Ježíš jim nabídl svou blízkost. Pozval je k osobnímu setkání. Jeho tvář k nim promluvila: "Pokoj vám." Apoštolové neuvěřili hned poté, co ho viděli, ale teprve když je oslovila jeho tvář a vybídla je k odpovědi. Tomášova odpověď je vyznáním víry: "Můj Pán a můj Bůh."

Tvář vzkříšeného Krista nevidíme jinak než ve tváři bližního, s nímž sdílíme společenství těla a krve. Toto mystické společenství vyžaduje osobní účast, neboť v něm se "dobrodružství bezprostřední blízkosti" uskutečňuje naplno, nejen mezilidsky, ale přímo boholidsky! Tělem a krví se mezi námi zpřítomňuje vzkříšený Kristus jako tiché eucharistické Slovo. Zve ke stolu, kde voní chléb a nalévá se víno. Svatá touha po vzájemné blízkosti mi dává naději, že svatební hostina už se chystá a nové setkání tváří v tvář se ponese v duchu "nevýslovné, vznešené radosti", o níž se píše v 1. listu Petrově. 

Radovat se můžeme už tady a teď, neboť společně dojdeme cíle víry, totiž spásy duše. Její neviditelná podoba se zrcadlí ve tváři, do které Bůh vtiskl svou pečeť.