Síla srdce (a sněhové vločky)

31.01.2023

Vrátila se zima. Po zledovatělém sněhu lezu do kopečku k ruinám kostela. Nebe je nízko, padající vločky se sotva proletí povětřím a splynou se zemí. Cesta vločky je krátká. A cesta člověka? Než jsem dolezl k bráně kostela, zdálo se mi, že mezitím ozvěna mého dechu se rozšířila vesmírem na světelné roky daleko. Ale byla to pouhá chvíle. Během ní ovšem několik vloček završilo svou cestu. Slzy nebes napojily žíznivou zemi. Na jaře se ukáže, jak je každá slzička důležitá a vzácná. I díky nim se obnoví život. Cesta může pokračovat. 

Z kostela zůstaly po staletích už jen obvodové zdi, vstupní portál a kamenný oltář. Nyní přikrytý sněhem, nejkrásnějším oltářním ubrusem, bílým jako vlasy starce nebo vlna beránka. Svíci však musí přinést člověk. Hořící svíci v srdci. "Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha" (Matouš 5, 8). Když v srdci hoří svíce, velikonoční svíce, světlo Kristovo, její plamínek srdce očišťuje. Lákavá pokušení a bláznivé nápady samozřejmě nevyvanou. Proč by měly? Kdo si nezakazuje sny a touhy, není nečistý. Naopak je upřímný - k sobě i Bohu. A je-li upřímný, nabízí Bohu vše, co vyvstává i z nejtemnějších koutů srdce, ať to nechá projít plamenem své lásky. 

Verš o čistotě srdce z Ježíšova horského kázání moudře vykládá filosof Søren Kierkegaard. Čisté srdce chce jen jedno - chce dobro. Hledá je. Otevírá se mu. Stává se pro ně prostupným. Zrcadlí je. A posílá energii dobra na cestu pokrytou zledovatělým sněhem, kde je snadné uklouznout a zranit se. Pokojná srdce vyzařující dobro se podobají andělům seslaným z nebe, sněhovým vločkám, které nepromarnily vyměřený čas. Pomáhají druhým už svou tichou existencí, svou nevtíravou přítomností, aby šli po nevyšlapané cestě dál a neztratili naději, že i po pádu lze opět vstát, protože máme víc než dvě ruce a nohy. Máme jeden druhého a Krista v nás a mezi námi. 

Představy lidí o tom, co je dobré, bývají různé. Neshodnou se, o jaké dobro usilovat. Starozákonní prorok nikoho neuvádí v omyl ohledně pravého dobra: "Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem" (Micheáš 6, 8). Dobré je chodit s Bohem, jehož cesta vede z nebe na zemi, od hořících srdcí hvězd k hasnoucím srdcím lidí, aby v nich znovu zažehl řetězovou reakci dobra. Říká se, že sněhová koule nemá v pekle šanci. Ale sněhová vločka, planoucí srdce, životem pulsující hvězda, má nejen šanci - má poslání. Proměnit i peklo na místo naděje, kde se dá žít a věřit, že smrt už se překlápí do vzkříšení. 

Brzy na jaře mezi oltářními kameny vyrostou stébla trávy a vyraší květiny, jejichž jména neznám. Život se obnoví. Cesta pokračuje. Síla srdce, které chce dobro a miluje dobro, se rodí ze stejného principu, jímž dychtivá země do sebe vtahuje vláhu shůry - z poznání, že není jiné cesty, než se otevřít a přijmout, co přichází, co mi padá z nebe tak blízkého, že si na ně smím sáhnout, kdykoli se dotknu zvrásněné tváře bližního, skrze níž prosvítá čistá tvář Ježíšova.