Slovo se stalo tělem
Venku je tma, ale do našeho života sestoupilo světlo. O půlnoční bohoslužbě zazněla andělská slova: "Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán." V Betlémě přišlo na svět dítě a s ním se zrodila i naděje a radost. O Vánocích nasloucháme Dobré zprávě: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi!" Začínáme znovu. Všechny ztráty letošního roku jsme ještě neoplakali, všechny smutky se nepodařilo vybouřit. Ale teď společně putujeme do Betléma. Neneseme žádné dárky. Neseme si každý své břímě, které na nás bylo naloženo. Světlo betlémské hvězdy nás vede, abychom se šli poklonit právě narozenému Králi a své břímě u Něho složili.
Neboť Ježíš je Král. Ale nikoli pozemský vladař, oděný pomíjivým leskem, nýbrž Král slávy, jehož království nezná hranic. V malém Ježíškovi se zjevuje Boží moc a sláva, a především - Boží láska. Bůh vchází do světa, který před dávnými věky stvořil, aby jej nyní zachránil a navrátil k sobě.
O tom všem zpívá evangelista Jan: "Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi."
Jsou texty Písma, k nimž se nedá přistupovat jinak, než doslova s bázní a chvěním. Dnešní evangelium patří mezi ně na prvním místě. Otevírá se před námi nekonečná propast Božího tajemství, lidskému zraku nezbadatelná, propast, do níž je třeba pod vedením Ducha Svatého se v důvěře spustit, jako se potápěči v batyskafu spouštěli na dno Mariánského příkopu. Můžeme před tajemstvím Vánoc žasnout, zpívat o něm, ale nebudeme se snažit vysvětlovat jej. Bůh se stal člověkem! Boží slovo, odvěká Boží moudrost, Boží syn, přijal lidské tělo a duši. Naše lidství bylo celé přijato do otevřené Boží náruče. Lidský příběh - i se vším, co jsme letos prožili - byl až na dřeň prozářen světlem shůry. Bůh je s námi. Bůh s lidským srdcem. Mluví lidským jazykem, uzdravuje lidskýma rukama, odpouští lidskými slovy. To vše činí člověk Ježíš. Tady a teď. Tušíme za tím hlubinu Božího tajemství.
Apoštolové do ní nahlíželi. Když si poprvé uvědomili, před kým stojí, ulekli se: "Pane, odejdi ode mne, neboť jsem člověk hříšný," vypadlo z rybáře Petra. Viděli tesaře, ale přišel Bůh! Viděli námahou cesty unavené lidství, ale v Ježíšových očích zahlédli oheň žárlivě milujícího Boha. Sklonili se před jeho majestátem a pochopili, jak jsou ubozí a hříšní. Ale co na to Ježíš? Nepřišel pozvat spravedlivé, ale hříšníky! Vždyť lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Ježíš vkládá své ruce do našich ran. Ty nejhlubší rány letošního roku zejí v našich srdcích a v našich vztazích. Ježíš uzdravuje naše poraněné lidství. Apoštolové se změnili v nové lidi. I my se změníme, necháme-li se uzdravit.
Evangelista Jan se jistě tázal: "Kým je ten zvláštní člověk? S čím jsem se to setkal, když jsem poprvé spatřil Ježíše?" Nalezl odpověď a podělil se o ni ve svém evangeliu. Píše: "Viděli jsme jeho slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn." Boží sláva se ztělesnila v Ježíšovi, trpícím Božím služebníku. Hlubina tajemství přijala tvář Muže z Nazareta, solidárního s lidmi v jejich bolestech a starostech. Neboť největší lásku má ten, kdo položil život za své přátele. Tedy i za nás! V Betlémě začala dlouhá cesta - od Vánoc k Velikonocům, od jesliček ke kříži a k prázdnému hrobu.
V osobě Ježíšově přišel na zemi sám Bůh. Taková je zkušenost apoštolů, kterou nám předali. Ta zkušenost se promítla do úvodního chvalozpěvu Janova evangelia, v němž prvokřesťanská obec vyznala o Ježíšovi: "To Slovo bylo Bůh." Musíme mít na paměti, že se nejedná o filosofickou spekulaci, nýbrž o radostnou, oslavnou píseň. První křesťané zpívali o tom, co apoštolové viděli a slyšeli, a co vstoupilo i do jejich života: nová naděje a nová radost. Nic nebrání, aby to vstoupilo i do našich naruby převrácených životů. Jsou Vánoce. Přijměme Dobrou zprávu o naší záchraně jako ten nejkrásnější vánoční dárek, jaký si lze přát!