Smrt je klid poutníkův

02.11.2017

Svým určením je člověk tvorem na cestě. Nezvolili jsme si to, protože my sami jsme si nedali život. Byl nám dán. A být naživu znamená být na cestě. Od narození až do smrti, od kolébky až do hrobu. Někteří z nás cestují často a rádi, poznávají nové kraje, vyhledávají silné zážitky. Jiní dávají přednost domácímu klidu a nejlépe se cítí za vlastním stolem a ve vlastní posteli. Záleží na povaze, ale také na životních okolnostech a možnostech. To však není důležité. Ať jsi dobrodruh či zápecník, jsi poutníkem, člověče! Nevybral sis to. Bylo ti to dáno. Máš to nesmazatelně vepsáno do duše. Jak se vyznává v jedné z mých oblíbených modliteb: "Putujeme životem, plni nepokoje jako cizinci na tomto světě."

Ano, tak to je. Putujeme. Jsme na cestě. Není možné zastavit se. Ta cesta je jako řeka, stále plyne, někdy tiše a mírně, jindy prudce a vířivě. Můžeme cestu přijmout jako výzvu a odvážně nasadit tempo a udat krok s nadějí a vírou, že dojdeme cíle. Můžeme na cestě přešlapovat, bránit se dalšímu pochodu, ohlížet se nazpět. Ale cesta nás bude unášet dál, i proti naší vůli. Protože i když stopneme hodinky, nevypneme čas. Naše tělo je v pohybu. Vše se v něm mění, něco vzniká a něco zaniká. Naše myšlenky jsou v pohybu. Rozebíhají se nejrůznějšími směry, zaplňují mysl a zas upadají v zapomnění. Každému pohybu je vyměřen čas. Nejprve čas růstu a zrání, poté čas uvadání a zániku. "Vše pod sluncem a pod nebem má svůj čas," napsal moudrý starozákonní Kazatel.

Toto je potřeba přijmout, nemáme-li se trápit úzkostí a strachem. Kolik času nám zbývá? Jak dlouhý kus životní pouti jsme již ušli? Kolik toho máme ještě před sebou? Protože to nevíme, nechceme na to myslet. Ono se to však vrací a vynořuje se to neodbytně znovu právě v těch okamžicích, kdy se nás dotýká tajemství smrti a kdy se loučíme s člověkem, jehož tělesná schrána již dospěla ke konci cesty. Vše má svůj čas. Ale co je to čas? Neúprosné plynutí? Jistě, taková je odvěká zkušenost. A přece ještě něco více! Směřování k dovršení. K naplnění v ten pravý čas. Vždyť přijde veliká hodina, kdy každý na své cestě projdeme branou do onoho příbytku, o němž Kristus říká, že nám jej odešel připravit - příbytku, kde už není minulost ani budoucnost, ale věčná přítomnost. Živá přítomnost Toho, kdo je sám Počátkem i Koncem, Prvním i Posledním, Alfou i Omegou. Tam je cíl cesty.

Naši zesnulí již prošli tou branou. Na rozdíl od nás již vědí, co je za ní. My se musíme spolehnout na to, co apoštol Pavel vyjádřil následovně: "Co oko nevidělo, ucho neslyšelo, co na lidskou mysl ani nevstoupilo, to Bůh připravil těm, kdo ho milují." Máme-li víru, jsme na stejné cestě, na jakou naši předkové kdysi nastoupili a která je dovedla k cíli. Tou cestou je Kristus. A Kristus je život, protože vstal z mrtvých. Kristus je pravda, protože je Syn Boží a jak věříme a hlásáme, pravda Boží zvítězí. Správně říkáváme o zesnulých, že jsou již na pravdě Boží. Je to přesnější a výstižnější, než bychom se nadáli. Je pochopitelné, že se bojíme smrti. Ale pravdy se nemusíme bát. Pravda nás osvobodí a upokojí. Osvobodí od nepokoje v tomto světě a uvede nás tam, kde již nebudeme cizinci, ale dětmi Božími a dědici jeho Království.

Mors est quies viatoris - finis est omnis laboris. Smrt je klid poutníkův, konec veškerých strázní. (Umberto Eco, Jméno růže)