Správný čas dělat chyby

Karanténa pomalu končí, ale budoucí vývoj neumíme předvídat. Když karanténní opatření vstoupila v platnost kvůli hrozbě nákazy, vynořila se naléhavá otázka: Co v nezvyklé situaci dělat? Odborníci radili: Nejlepší je nedělat nic. Mínili tím, že máme zůstat doma, omezit pohyb venku i kontakty s dalšími lidmi. Ostatně bez těchto nezbytných opatření by karanténa ztratila význam.

Jde však nedělat nic? Během pandemie jsme se museli naučit, jak naložit s časem a čím jej naplnit. V podmínkách běžného provozu bývají naše činnosti zaměřené na výkony a výsledky, které se vykazují, hodnotí a oceňují. V tomto směru nám karanténa poskytla vzácnou příležitost věnovat se něčemu, co podle pravidla, že "čas jsou peníze", opravdu působí jako nicnedělání a plýtvání energií. Nejedná se totiž o práci s ekonomickým ziskem, nýbrž ztrátou. Přesto je správné označit ji za práci, dokonce za tu nejtěžší - práci na sobě, na své duši.

Při práci se nevyhneme přehmatům a chybám. Čím je práce náročnější, tím jsou chyby pravděpodobnější. Kultivovat duši není možné jinak než metodou pokusů a omylů. Neexistuje pevné schéma, jak správně postupovat z bodu A do bodu B. Pokud si takto schematicky upravujeme evangelium, zbavujeme je životodárné síly, která všechno transformuje. 

První křesťané pojímali evangelium jako "tu Cestu". Radovali se, neboť vstoupili na Cestu. Kráčeli po ní a vnímali, že duchovní pohyb je proměňuje a přetváří, takže rostou do podoby Krista, třebaže na úzké stezce klopýtají a padají. Vždyť i Kristus při výstupu na Golgotu třikrát upadl pod vahou kříže. Proto klopýtající podepírá a padající pozvedá. Soucítí s nimi a rozumí jim. Nepřišel je soudit, ale zachránit!

Udělat chybu je lepší, než neudělat nic v domnění, že tím nic nezkazím. Pasivitou zkazím vše. Uzavřu si Cestu, kterou si mám před sebou vyhmatávat i za cenu, že sáhnu vedle a spálím prsty, nebo že udělám špatný krok a rozbiju si ústa (a iluze). Podle Egona Bondyho "celé Univerzum pracuje jen a jen cestou pokusů a omylů. V tom je Cesta. Z omylu však vzejde oprava. Cesta dějin Univerza je řazení omylu na omyl. A právě proto je vzestupná, jde vpřed a netočí se v kruhu. Zločinnou aktivitu Cesta odstraňuje, ale chybami se živí, roste jimi. Sebechybnější aktivita je lepší než neaktivita".

Dva z Ježíšových učedníků se také dopustili chyby. Nezůstali s ostatními apoštoly. Odešli z Jeruzaléma, ohniska velikonočního dramatu ukřižování a vzkříšení. Svým způsobem selhali. Projevili slabost. Špatně se rozhodli. Opustili přátele. Vydali se do vesnice jménem Emauzy, aby tam pohřbili naděje, které vložili do Ježíše: "My jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael." Cestou do Emauz však naději znovu nalezli, či spíše naděje si našla je! Srdce jim hořela a oči se otevřely. Udělali chybu ve správný čas. Špatné rozhodnutí v pravou chvíli. Vzkříšený Kristus, který všecko tvoří nové, přetvořil selhání v požehnání.

Můj oblíbený spisovatel Egon Bondy, přestože byl ateistou, marxistou a Bůh ví, čím ještě, nahlédl intuitivně (nebo zázračně?) povahu Cesty, která je zároveň Pravdou a Životem. Jinak by nemohl napsat, že "slabost slabých je jejich síla. Cesta vždycky straní tomu, co je slabé, teprve se rodí a začíná, tomu, co teprve má být". 

citáty z Egona Bondyho: román Cybercomics (1997)