Strom života

Na Velký pátek jsem si cestou do kostela všiml, že na Mikulášském náměstí v Plzni začínají kvést sakury. Udělalo mi to ohromnou radost. Nevěděl jsem však, jak tu radost z probuzeného života, z kvetoucí krásy, skloubit s poselstvím pašijového příběhu posledního úseku Ježíšovy pozemské cesty, která se završila nesmírně krutou, bolestivou a ponižující smrtí na kříži. 

Na Hod Boží velikonoční jsem si uvědomil, jak je snadné podlehnout jednostrannému - a tedy zužujícímu - pohledu na nejdůležitější křesťanské svátky. Buďto se soustředíme na vzkříšení, které "vymaže" ukřižování jako tragický omyl, na nějž můžeme klidně zapomenout, neboť jej Bůh "napravil", když Ježíše vzkřísil z mrtvých. Anebo se zaměříme na kříž, protože zde přece Ježíš přinesl oběť za naše hříchy a zachránil nás. Jenže pak už vzkříšení vypadá skoro nadbytečně, jako pohádka na utišení strachu ze smrti. 

Bez celistvého vnímání Velikonoc ale budeme obtížně hledat celistvost ve svém životě. Vždyť i v něm se střídají chvíle smutku a radosti, nepřízně a štěstí, bolestí a potěšení. Jedno od druhého nelze oddělit. Nejvíce starostí si způsobujeme úpornou snahou ulehčit si život. Když se nám pak nabízejí okamžiky lehkosti, nevíme, co s nimi, nevychutnáme si je, nepřijmeme dar, protože neustále něco "řešíme". Jako kdyby život byl problém, který se dá vyřešit, a nikoli tajemství, do něhož se necháme vtáhnout! 

Vzkříšením není předešlý život vymazán, ale proměněn. Rány na Ježíšových rukou po vzkříšení už nekrvácejí, zahojily se. Jizvy však zůstávají patrné, protože minulost nemá zmizet. Vždyť by se nadobro ztratilo všecko, co utvářelo naši lidskou identitu. Vzkříšení však minulost nejen uzdravuje. Vyplývá z ní jako důsledek. Láska, díky níž daroval Ježíš svůj život, je tatáž, která jej třetího dne opět k životu probudila. Vše, čeho se v minulosti dotkla Ježíšova odpouštějící, osvobozující a uzdravující láska, vše, co zanechalo nesmazatelné stopy, to nás ve svém důsledku převádí přes hranici smrti do věčného života v Boží přítomnosti!

K usmíření protikladu mezi připomínkou Ježíšovy smrti a oslavou vzkříšení mi pomohly právě ty kvetoucí sakury. Vyrašily na zdánlivě neživých tmavých větvích. Náhle mi došlo, že kříž se změnil ve strom života! Vždyť mrtvému dřevu kříže Ježíš vrátil život. Už není popravčím nástrojem a symbolem smrti, nýbrž kmenem spojujícím trpící tělo Božího syna s trpícím tělem Země. Když Ježíš na kříži sklonil hlavu, sklonil ji k Zemi, kterou miloval. A když odevzdal svého ducha, odevzdal jej Zemi, aby jí vdechl svůj vlastní život, aby svým životodárným duchem oživil veškeré stvoření! 

Po sejmutí z kříže byl Ježíš uložen do hrobu v jeskyni, do nitra Země jako do mateřského lůna. A v lůně Matky Země se jeho zmučené tělo opět spojilo s Duchem života, jehož předtím z kříže na Zemi seslal! Také v tomto smyslu je vzkříšení důsledkem předchozích událostí. Duch z lásky darovaný se pod povrchem světa znovu shledal se svým původcem a láskyplně jej probudil. V nejtemnější hodině, kdy se zdálo, že příběh definitivně končí, vydal život svůj nejkrásnější květ.

obrázek: https://wcucatholic.org/bearing-the-fruit-of-blessedness/