Stvořeni ke svobodě

Svoboda je veliká téma. Do jaké míry jsme opravdu svobodní ve svém rozhodování? A jsme za své činy zodpovědní jenom v té míře, v jaké se rozhodujeme svobodně? Ale co když je svobodná vůle ve své podstatě pomýlený koncept? Existuje vůbec nějaké "já", které by se mohlo samo rozhodovat, volit? Než si tedy položím otázku, jsem-li svobodný a je-li v mé moci svobodně se rozhodovat, neměl bych se spíše ptát, kdo vlastně jsem?

Neumím na to jednoznačně odpovědět. Čím jsem starší, tím více mi připadá, že moje tzv. já není než prouděním, řetězením příčin a následků, výslednicí procesů, které v nejlepším případě dokážu ovlivnit nebo usměrnit pouze částečně. Moje rozhodování není "moje", protože nevidím a nikdy v úplnosti neuvidím do složité mozaiky všech motivů a podnětů, které ve svém úhrnu stojí za konkrétními rozhodnutími, ať už intuitivními či promyšlenými.

Čímž ale nechci říct, že jen pasivně přihlížím, co mi proud a řetězec minulých dějů přinesou a jak zformují přítomnost, ve které teď žiju. Věřím, že jestli něco ve mně udržuje vnitřní kontinuitu a soudržnost, pak je to Boží milost, a ta je vlitá, darovaná. Dar je však potřeba přijmout. Umožnit, aby do nádoby, co neustále mění tvar, byla vlita síla, která dodá nádobě mé duše nejen smysluplný obsah, ale i celistvější podobu. Cesta víry je pro mě cestou přijímání Milosti.

Neboť právě a jedině Milost - neboli božská láska v akci, láska zaměřená ve své činnosti na záchranu a uzdravení člověka - mě činí svobodným. Svoboda přichází do mého života jako dar, možnost, nabídka. Svobodný jsem v té míře, v jaké od Krista přijímám dar svobody. Začíná to už v touze po svobodě, po vyvázání z otrockých pout očekávání, nároků a výkonů. Je-li v nás touha, probouzí ji Duch Boží. Nechme se jí vést ke svobodě, kterou nám Kristus vydobyl a přeje si ji nám darovat!