Svátek nevýslovného lkání

Svátkem Letnic, jímž se završuje velikonoční doba, se nesou úpěnlivá slova ze 104. žalmu: "Sešli svého Ducha a obnov tvář země!" V knize liturgických zpěvů je tato prosba vyjádřena nepatrně odlišně: "Obnovíš tvář země." Jako by to bylo jisté. Účastník svatodušní bohoslužby se ukonejšen vrací z kostela domů, aby pokračoval ve své dosavadní existenci. Bůh se nepochybně opět slituje a obnoví rozdrásanou tvář Země, po které šlapou bosé nohy mystiků i těžká bagančata vojáků. Pomodlili jsme se - a je vyřešeno! Bůh si to vezme na starost a uzdraví tvář matky, v jejíchž vráskách jedni hloubí základy pro rodinný dům a druzí kopají masový hrob.

Představuji si dobrého Boha, jak pláče nad Zemí, nádherným dílem, vyždímaným do mrtě a zaneřáděným lidskými bytostmi, jeho milovanými dětmi. Dal jim život, aby o dílo pečovaly, kultivovaly je prací a zkrášlovaly uměním, a tak je vědomým úsilím pozvedaly k jeho svaté Tváři a přispívaly k eschatologickému sjednocení. Protože Bůh si přeje být všechno ve všem! Tomuto přání však odporuje umanutost Božích dětí, které se odcizily nebeskému Otci a pohřbívají v sobě obraz Boží. A protože se domnívají, že přece "žijeme jen jednou", snaží se urvat, co se dá, než přijde konec.

O letošních Letnicích, slavených v čase válečných hrůz a všeobecné nejistoty ohledně budoucnosti, Duch Svatý asi nesestoupí v podobě Utěšitele, biblického Parakléta, stírajícího naše slzy. On je neosuší, naopak přidá k našim slzám ty své. Má pádné důvody oplakávat svoje dílo. Plačící Duch se neustále přimlouvá za každého z nás "nevyslovitelným lkáním" a dosvědčuje skrytou přítomnost Boha mezi lidmi, kteří ho vytrvale ignorují. Plačící Duch zjevuje bolest Stvořitele, jemuž krvácí srdce. Boží slzy skrápějí týranou Zemi. Snad i proto se před Svatodušními svátky otevíralo nebe, přicházely bouřky a déšť svlažoval krajinu, kterou dlouhodobě trápí sucho.

Nutím se k naději. Přemáhám se, neboť musím doufat, že slzy Krista i Panny Marie a všech svatých, v nichž hoří plamen Ducha, skanou nejen do žíznících polí a lesů, ale i do lidských duší, které se podobají spálené poušti. Naše srdce by se mohla stát Zaslíbenou zemí, kde Bůh přebývá jako ve svatyni, kde je domov živého Spasitele na tomto světě, kosmickém zrnku prachu, pro něž se nechal ukřižovat. Jenže my nejsme u sebe doma. Odvracíme zraky, když míjíme na ulici opilého a páchnoucího bezdomovce. Přitom sami strádáme v bezdomoví, ačkoli používáme deodorant a svoje žaly zapíjíme potají, aby nás nikdo neviděl. 

Sociolog Theodore Roszak varoval už před půl stoletím, že "naší hranicí není nebe - je jí země". Došli jsme k hranici. Za ní je buďto zkáza, nebo proměna. Směřujeme ke kolapsu či průlomu? Není kam dál posouvat hraniční kameny (ačkoli diktátoři a tyrani si myslí něco jiného...). Dočká se tvář Matky Země obnovy? Snad ano, ale nikoli bez našeho přičinění! Bůh ještě neztratil trpělivost ani naději, že působením Ducha přijmeme dar slz a smísíme svoje slzy s jeho. Pak se naše slzy posvětí a splní se Kristova slova o "proudech živých vod", plynoucích z lidského nitra. Ale jisté to není! Jisté je, že teď se musíme zhluboka nadechnout a rozhodnout se.