Ta nemoc není k smrti

Lazar zemřel, protože Ježíš u něho nebyl, když onemocněl. Naopak Ježíšova přítomnost ho vzkřísila k životu. Smrt nemá větší moc než Boží syn, který Lazarovi přikázal: "Pojď ven!" Jeho příběh se mi vryl do srdce a vybavuje se mi často, už proto, že v kruhu blízkých jsme si jej četli při domácí pobožnosti, během níž jsme před lety vzpomínali na mladého muzikanta a kamaráda Šimona. Tragicky zahynul při autonehodě. Plakali jsme tehdy podobně jako Ježíš nad hrobem svého přítele Lazara. Do našich slz ale zároveň svítil paprsek naděje, neboť Ježíš miluje všechny lazary na světě. Prohlásil s autoritou svrchovaného Pána, jemuž se musí podřídit i smrt: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít." Doufám, že i Šimon už dávno patří mezi nebeské trubadúry a zpívá radostné písně před zářící tváří Krista, jenž je naše cesta, pravda i život. 

O Lazarově nemoci Ježíš řekl, že "není k smrti, ale k slávě Boží". O jakou nemoc asi šlo? Nejčastější příčiny úmrtí známe - srdeční selhání, mozková příhoda, rakovina, cukrovka. V jistém smyslu by se dalo přímo o životě hovořit jako o smrtelné nemoci, neboť končí úmrtím ve sto procentech všech případů. Kdybychom nahlíželi na život právě takto, jevil by se nám jako smrtící virus. Nenakazit se jím by znamenalo vůbec se nenarodit. My jsme se však narodili, zatím ještě žijeme, a nosíme si na čele vypálený cejch smrti. Byl jím označen každý, kdo přišel na svět, v němž veškerý biologický život zákonitě prochází obdobími zrodu, růstu, zralosti, úpadku a rozkladu. 

Filosof Heidegger nazval náš pobyt zde na zemi "bytím k smrti". Mýlil se? Nejsem znalcem filosofie, takže nechci vynášet soudy. Křesťanská naděje - a někdy o ni musím zápasit - mě přivádí k důvěře v život a k radostnému poznání, že se nemusím života bát, neboť nesměřuje ke smrti jako definitivnímu konci, nýbrž k životu v plnosti, k životu věčnému. Vzkříšení Lazarovo je předzvěstí Ježíšova zmrtvýchvstání, které má univerzální rozměr. Skrze křestní ponoření do života vzkříšeného Spasitele se vztahuje na každého, kdo v něho uvěřil a následuje ho. Velikonoční zázrak vítězství nad silami zla a temnoty představuje nejen lék proti strachu ze smrti, ale také lék proti strachu z plného přijetí daru života. 

Příkaz "Vyjdi ven!" si vykládám v souvislosti s výrokem apoštola Pavla: "Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské" (list Římanům 8, 6-7). Vyjít ven je výzvou k přesahu, k sebe-překročení: Vyjdi z hrobu ega, z chorobného zaujetí sebou samým, z uzavřenosti, ve které se bezvýsledně zaobíráš svou minulostí, svými starostmi a problémy, pocity viny a selhání, touhou po dokonalosti a uznání ze strany druhých. Neustále něco řešíš, aniž bys to vyřešil!

Z toho vzniká zoufalství, o němž jiný filosof napsal, že je "nemocí k smrti". Zoufalství popírá život, ale i pro člověka, co si zoufá, existuje světlo naděje. Bůh mu totiž rozumí, neboť v Ježíšově lidském příběhu si sáhl až na dno. Milující Bůh se ústy Ježíšovými svěřil: "Má duše je smutná až k smrti." Vyznal to jménem všech, kdo si zoufají v bezvýchodných situacích. Tentýž Bůh však pomazal svého ukřižovaného Syna "duchem veselí", pravé a hluboké radosti, která uzdravuje každou nemoc a křísí k novému životu. Teď žijeme na cestě. Do Božího království nedojdeme z vlastních sil, nýbrž v síle Ježíšova ducha, oživujícího a dávajícího naději a radost jako pokrm a nápoj, chléb a víno pro nás unavené poutníky.

foto: film Poslední pokušení Krista (The Last Temptation of Christ, režie Martin Scorsese, 1988)