Tělo a společenství

13.07.2020

Pěkných pár dní jsem přemýšlel, jak vyjádřit, čím vším je pro mě společenství, do něhož si nás Bůh svolal. Až jsem si vzpomněl na knihu profesora Petera Browna Tělo a společnost, pojednávající o sexuální morálce v rané církvi. Název té knihy jsem si mírně poupravil. Nebudu totiž psát o sexu či askezi, ale právě o církvi, ovšem nikoli o hierarchické instituci či odosobněné ideji, nýbrž o církvi jako živoucím organismu, který je tělem dýchajícím, nikoli bezduchým.

Nedávno mě zaujaly dva postřehy z církevního prostředí, zdánlivě protikladné. První se týká znevažování role duchovenstva a polemizuje s představou, že zvláštního kněžstva není zapotřebí. Druhý kritizuje nedoceňovaní významu laických věřících a upozorňuje, že kromě "náboženských profesionálů" potřebujeme v církvi i dobrovolníky, aktivní a hrdé nositele charismatu laického apoštolátu. Oba postřehy ukazují na stejný problém s církví, která je naším duchovním domovem. Ještě se plně nestala tím, čím ve své podstatě už je: koinónií, communiem, společenstvím (postaru "obecenstvím").

Nikoli jen tak ledajakým společenstvím (spolkem, kroužkem, organizací), k němuž bychom nalezli četné analogie v profánní sféře. Charakter křesťanského společenství vyplývá už ze slova "církev", odvozeného od řeckého výrazu "kyriaké", neboli "patřit Pánu". Církev mu patří, protože je jeho tělem, a to nikoli obrazně, nýbrž reálně. Jde skutečně o tělo Krista! Teolog Zdeněk Trtík prohlásil, že zde na zemi Kristus existuje "jako obec".

Společenství církve je tedy společenstvím Kristova těla. Křtem a vírou jsme s Kristem sjednoceni v jedno tělo. Proto bohoslužba vrcholí eucharistickou hostinou, při níž se stáváme tím, co přijímáme: Kristovým tělem a krví. V husitské liturgii se vyznává hluboká pravda: "Jsme živi, avšak již ne my, žije v nás Kristus."

Tělo není neuspořádanou masou, neboť organismus je mnohovrstevnatým společenstvím, v němž jednotlivé části mají své úkoly, vzájemně na sobě závisejí, spolupracují a společně tvoří jeden celek. Spíše než o "hierarchii" ve smyslu nadřazenosti a podřízenosti se jedná o "funkční zařazení" jednotlivých částí, které se harmonicky doplňují. V Kristově těle tomu nemůže být jinak. A přece!

Za dvacet let, co jsem s církví spjatý, jsem byl svědkem - a někdy též účastníkem, což s hanbou přiznávám - řady mezilidských konfliktů. Obvykle v nich nešlo o střet dobra se zlem, ale o neschopnost vzájemně si naslouchat, respektovat se v různosti a pokusit se hledat styčné body, které by nás mohly propojit a usmířit. Některé z těch konfliktů byly malicherné asi jako spor mezi členkami okrasného květinového spolku v anglikánské farnosti reverenda Goodfellowa v podání herce Rowana Atkinsona ve filmu Univerzální uklízečka. Jiné byly o dost vážnější a zanechaly po sobě rány, které se nezhojí, dokud protivníci nenajdou dobrou vůli odpustit si.

Pro budování autenticky křesťanských vztahů je nezbytné přijmout základní východisko: duchovně zdravé společenství nestojí na "kléru" ani na "laicích", nýbrž na Kristu. Církev má svoji hlavu, a tou je oslavený Kristus, a má i svoje srdce, a tím je Duch Svatý. Žádný kněz ani laik si nesmí hrát na "hlavu" či "srdce", protože tyto klíčové úlohy jsou v Kristově těle od počátku obsazeny! Kdyby kterýkoli farář či předseda rady starších snad "hlásal" něco jiného, umravněme ho s bratrskou láskou, mezi čtyřma očima, a nepranýřujme ho jako hříšníka, kterým je každý z nás.

Fundament, který jsem popsal, asi nikdo v církvi nezpochybňuje, ale zároveň se zdá příliš abstraktní. Jak jej převést do praxe? Nemám recept, nýbrž prosbu. Probouzejme v sobě vědomí, že všichni jsme součástí jednoho těla, do něhož jsme z Boží lásky včleněni křtem - ponořením do tajemství ukřižovaného a vzkříšeného Krista. Zdravý růst církevního organismu se neobejde bez osobního přičinění - a nemalého sebezapření - nás všech. Každý jsme "kůstkou v těle", bez níž nelze nedosáhnout konečného naplnění velkolepého Božího záměru! 

Kristus nás potřebuje, aby jeho tělu nic nechybělo. Na každé částečce mu nesmírně záleží, dokonce i na slepém střevě. Často si v církvi připadám jako střevo, pokud je to však moje "funkce" v Kristově těle, vděčně ji přijímám.

Od prvotní křestní milosti se odvíjejí všechna charismata, dary Ducha Svatého, jímž dýchá i naše poraněné tělo církve. Některá z charismat vnitřně souvisejí s dalšími svátostmi a zakládá se na nich "církevní úřad" (služebné kněžství), nebo "životní stav" (manželství). Jiná se rozvíjejí "neoficiálně", a přesto se podílejí na věčném kněžství Ježíše Krista (připomeňme, že z pohledu židovského Zákona byl Ježíš "pouhým" laikem!).

Právě v těchto charismatech se projevuje dynamický a prorocký rozměr církve, bez něhož by církevní instituce ustrnula v klerikalismu a rezignovala by na misijní práci i charitativní a kulturní činnosti. Zabydlela by se v pohodlné roli "úředníků kultu", provozujících "obřadní magii", nicméně bez charismatu dobrého čaroděje Gandalfa a bez potenciálu nadchnout - natož strhnout - kohokoli z normálních lidí mimo církevní ghetto.

Několik měsíců po přijetí křtu jsem váhal, zda se dát na dráhu kněze, anebo praktikovat křesťanskou víru, naději a lásku v laickém apoštolátu. Hledal jsem své povolání a díky Bohu je nalezl. Ano, patřím mezi nositele služebného kněžství, ale snažím se vyvarovat klerikálních móresů (nevadí mi, že někteří k nim počítají i to, že příležitostně užívám bílého liturgického roucha a barevných štol).

Vřele souhlasím s kolegou Vladimírem Hrabou, který v knize Kristus vprostřed nás vysvětluje: "Všichni pokřtění participují na Kristově tajemství a na liturgickém dění. Obojí je založeno na křtu, který dává také účast na Kristově kněžském poslání. Všichni pokřtění jsou účastni obecného kněžství, které je v podstatě křestním kněžstvím. V rámci obecného kněžství se udělením kněžského svěcení oddělují osoby způsobilé pro kněžství služebné. Ordinovaní služebníci nejsou pomyslnými prostředníky mezi Bohem a lidmi. Tím je jen sám Kristus. Služebné kněžství je povolání být služebníkem společného kněžského povolání všech pokřtěných."

Mám skrovné přání, abychom "společné kněžské povolání všech pokřtěných" přijali jako základní stavební prvek mezilidských vztahů v církvi a výchozí bod k potřebné diskusi o podobě církve v 21. století. Držím se naděje, že tvářemi pokřtěných v našem církevním společenství budou čím dál zřetelněji prosvítat kristovské rysy a přetvoří když ne svět, tak aspoň blízké okolí ve šťastnější a radostnější místo k životu. Jak věděli pouštní otcové, začít musí každý sám u sebe: "Na nikoho kvůli ničemu nehleď svrchu, nikoho nesuď, nikoho nepomlouvej, a Pán ti dopřeje pokoj."