Ten druhý učedník

Považujeme za přirozené, že každý touží v něčem vyniknout, prosadit se, zkrátka "být první". Alespoň u mě tomu tak beze sporu je - a moji blízcí to vědí. Proto mi kamarád napsal do knížky věnování: "Jedničce mezi přáteli." Jenomže ona touha po uznání, úspěchu a prvenství ve své podstatě není než projevem žádostivosti. Proti ní se staví přikázání Desatera "Nebudeš dychtit" (postaru "Nepožádáš"). A proč ji vnímáme jako normální a schvalujeme ji? Protože nám to bylo vštípeno výchovou. Terapeutka Annick de Souzenelle píše: "Neuvědomujeme si, že ony soutěživé hry, konkurence a rivalita, kterým učíme naše děti už od mateřské školy, nejsou ničím jiným než vztahy z pozice síly, které jsou hrozbou pro všechny. Nikdo už ve svém bližním nevidí obraz vnitřního bratra, bez něhož nelze vést vnitřní výstavbu neboli napřímení."

Na velikonočním příběhu o Ježíšově vzkříšení v podání Janova evangelia jsem si oblíbil pasáž, ve které k prázdnému hrobu pospíchají dva učedníci - starší Petr a mladší Jan, budoucí evangelista, který ovšem sám sebe nejmenuje a skromně si říká "ten druhý učedník". Ačkoli přiběhl k hrobce dřív než Petr, nevstoupí dovnitř, počká na "knížete apoštolů" a dá mu přednost. Logicky z toho vyplývá, že právě Petr je "první". Jan to respektuje a dokonce ani tváří v tvář zázraku nade všechny zázraky si nežádá "být jedničkou", nepodlehne pokušení žádostivosti a přepustí první místo Petrovi (my ovšem víme, že prvenství náleží Máří Magdaléně, která nejenže jako první přišla k prázdnému hrobu, ale stala se též první svědkyní vzkříšeného Pána).

Na hlubší úrovni ale priorita nepatří Petrovi, nýbrž Ježíšovi. On je přece Alfa i Omega, První i Poslední! Ježíš si nás zamiloval jako první a svou lásku k nám projevil až do krajnosti. Jan uvěřil v lásku, která proudí ze srdce Ježíšova (ostatně na Ježíšově srdci spočíval i "tělesně" - při společném stolování se hlavou opíral o Mistrovu hruď a jistě vnímal tep jeho Nejsvětějšího srdce). Zakusil - a to s intenzitou přímo fyzickou - jakým požehnáním je nalézt svoje místo a přijmout, že je Druhým ve vztahu k Prvnímu, božskému Příteli, jehož láskou je nezištně a bezpodmínečně zahrnován. Proto se Jan ve svém evangeliu nazývá "tím druhým učedníkem, kterého Ježíš miloval". Svoji lidskou identitu zakládá na důvěře, že je milovaný. Základní lidská potřeba lásky je zde zcela naplněna!

Kdežto my často strádáme nedostatkem lásky a marně hledáme "venku" to, čím jsme obdarováni shůry a co je teď přítomno uvnitř. Nevíme, že Bůh je nám blíže než my sami sobě. Mnozí lidé věří v Boha, ale to nestačí. Ještě se máme co učit "ve věci" následování, v jehož kořenech spočívá "janovská" důvěra v lásku vtěleného, ukřižovaného a vzkříšeného Krista, v níž se dotýká našich srdcí oheň Boha "žárlivě milujícího". Klíčová otázka zní: odkud brát odvahu k "svatému přijímání" lásky Boží skrze nedokonalé a riskantní projevy lásky lidské? Odpověď nabízí Jan Evangelista: z místa Druhého. Odtamtud začne tvoje napřimování do podoby celistvého lidství Ježíše! Důvěřuj, že jeho přítomnost se ti dá poznat v tisícerých drobných zázracích každodenního "spolu-bytí" s lidmi ve tvém bezprostředním okolí! 

Annick de Souzenelle naznačuje, jak na to: "Nejde ani tak o hledání, jako spíše o to, nechat se k tomuto místu vést neviditelnýma rukama, nechat se jimi objevit." 

citace: Annick de Souzenelle, Vnitřní Egypt aneb Deset ran duše (Malvern, Praha 2016)