Tenká červená linie

Když sledujeme, kolik zla se děje všude po celém světě, čelíme nepřiznanému pokušení: pasovat se do role soudců nad světem, kteří zapomínají, že zlo je přítomné a činné i v jejich srdcích. Protože dělící čáru mezi dobrým a zlým nelze narýsovat navenek tím, že jedny lidi s definitivní platností prohlásím za dobré a druhé za zlé - ta čára prochází mým vlastním srdcem. Z tenké červené linie se postupem času buďto stává hlubší a hlubší trhlina, kudy proudí temnota, anebo se zaceluje a srůstá jako jizva, která se hojí působením světla. 

Je snadné vynášet soudy nad "zlým světem", o dost náročnější je naučit se duchovní střízlivosti ve vztahu k sobě samému. Proto je pro křesťana tak důležité nechat si přetvářet srdce Božím slovem. Dnes při bohoslužbě zaznělo toto: "Nepatříme noci ani temnotě. Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví. Ti, kdo spí, spí v noci, a kdo se opíjejí, opíjejí se v noci. My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblečme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přílbu" (1. list Tesalonickým 5, 5-8).

Duchovní střízlivostí se rozumí realistický vztah k vlastnímu srdci, které se podobá rybářské síti, co zahrnula všecko možné. Rádi bychom vybírali to špatné, co uvízlo v sítích lidských srdcí, aniž bychom duše druhých lidí doopravdy znali - neznáme ani sebe. Hodně se toho namluví o sebepoznání a seberealizaci, ale to není křesťanská cesta. Evangelium nám ukazuje, že nikdo nepozná sebe, jestliže nepozná Boha, který jediný vidí do nejtajnějších koutů srdce a vidí v nich nejenom zlo, které jsme vytěsnili a promítli si je do druhých lidí, odkud je chceme vykořeňovat, ale vidí v nás i dobro, které do nás On sám vložil, ale my jsme na to zapomněli a foukáme si dál na svoje bolístky. 

Duchovní střízlivost nám pomáhá odklánět pozornost od křivd, jichž se na nás dopouští "nespravedlivý svět", ke křivdám, které my působíme světu kvůli nezhojeným a neošetřeným ranám hluboko v našich srdcích. Pomáhá nám pochopit, že když někdo kope kolem sebe a škodí druhým, je to nešťastný a nemocný člověk. Nezbavuje ho to však odpovědnosti za jeho slova a činy, neboť žádné srdce se neuzdraví tím, že bude otravovat život ostatním. Ani trhlina v mém srdci se nezahojí vrážením klínů do trhlin v srdcích mých bližních. I já jsem za své skutky odpovědný. 

Nemáme zodpovědnost za nic menšího než za temnotu a světlo, které zevnitř ze svého srdce vysíláme ven do světa. Nikdo nezmění svět k lepšímu, dokud nepozná své srdce, a nepodívá se do vlastního nitra Kristovýma očima. Pravdivé poznání sebe sama vychází z Pravdy, která nosí lidskou tvář - od Krista, Boha, který se vtělil, aby sdílel úděl člověka od narození až po fyzickou smrt. Krista poznáváme vírou - ale víra není ideovým přesvědčením, světonázorem (jak se dříve říkávalo), nýbrž postojem milující důvěry. Takto se beze strachu vztahujeme k vtělenému Bohu, jenž v nás už teď vidí dovršeného, celistvého člověka, v něhož se v průběhu namáhavé životní cesty krok za krokem měníme.

obrázek: Harold Hume Piffard, Tenká červená linie (1917)