Ticho léčí

Pokud něco charakterizuje naši současnou civilizaci, tak všudypřítomný hluk. Přijdete na návštěvu a můžete si být skoro jistí, že v obýváku bude nahlas puštěná televize. Čekáte na autobusové zastávce nebo ve frontě před pokladnou v supermarketu a z ampliónů vyřvávají stupidní reklamy. Při jízdě městskou hromadnou dopravou nedobrovolně vyslechnete několik telefonních hovorů. Lidé na sebe křičí do mobilů, aniž by je napadlo, že druzí na to nejsou zvědaví.

Před časem jsem byl přizván k pietnímu aktu k uctění obětí války. Obřadník vyzval k minutě ticha. A zaznělo kvílivé sólo na trumpetu.

Pravé peklo si představuji jako rozhlas po drátě, který nelze vypnout. Mladá generace se pochopitelně o rozhlas po drátě nezajímá, neboť je bezdrátově připojena k internetové síti. Ta je bezednou studnicí písniček a videí, co se dají báječně hlasitě přehrávat z mobilů, tabletů a notebooků, nejlépe při dlouhé jízdě vlakem v přeplněném kupé. Ostatní spolucestující kvalitu přenosu dat kupodivu neoceňují. Jsou totiž poněkud staromódní a zpozdilí a chtěli by si v klidu číst, přemýšlet, povídat, nebo jenom klidně sledovat ubíhající krajinu za oknem. 

V první polovině 90. let jsem si oblíbil seriál Divadlo Raye Bradburyho, natočený podle povídek stejnojmenného amerického spisovatele sci-fi. V jednom díle se vyprávělo o muži, který poléval jogurtem všelijaká technická zařízení a pak je s chutí rozkousal. Netřeba dodávat, že tím spolehlivě vyřazoval z provozu zdroje hluku v širokém okolí. Nepamatuji si, jestli skončil ve vězení nebo v blázinci. Každopádně až tam, zavřený o samotě na cele, poznal, o co nádherného a zároveň potřebného všichni přicházíme. O ticho.

Když se ptali undergroundového básníka Pavla Zajíčka, jakou hudbu má nejraději, odpověděl, že ticho. Protože z ticha vše vychází a do ticha se opět navrací. Za svůj dosavadní život jsem dvakrát zakusil absolutní ticho. Poprvé v klášteře v Novém Dvoře v západních Čechách a podruhé v malém románském kostelíku v Taizé ve Francii. Na takový zážitek jsem nebyl připravený. Rozbolela mě hlava, zvonilo mi v uších. Cítil jsem nutkání něco dělat, vrtět se, pokašlávat, prostě to ticho přehlušit, lhostejno čím. Pak ale všecko ustoupilo. Přestal jsem se bát a do ticha se ponořil. A zjistil, že ticho neznamená pouhou absenci zvuku. Ticho má svůj vlastní zvuk, sound of silence, jak zpívali Simon & Garfunkel. Ticho k vám začne hovořit. Tehdy pochopíte, co důležitého nám v hluku civilizace uniká. Že jedině v tichu je možné sebepoznání.

Proč asi tolik lidí ticho nesnese? Museli by se naučit být sami se sebou. Nemohli by uniknout před základními existenciálními otázkami: "Kdo jsem? Odkud jsem vzešel a kam směřuji?" Otázky jsou nebezpečné. A protože se vynořují v tichu, rozhodli jsme se minimalizovat šance, jak se s tichem setkat. Doma, v práci, na ulici, při zábavě - hlavně ne ticho! Nevěřím na teorie spiknutí, nemyslím si, že to děláme cíleně. Spíše jde o podvědomé puzení, za nímž je strach.

Ovšem je to strach podobně iracionální, jako když se malé dítě bojí spolknout lék, zatíná zuby a kroutí hlavou. I nám se nabízejí prosté léčebné prostředky. Tichá procházka přírodou, tiché posezení v kostelní lavici, tiché zamyšlení před spaním. Nejenže z ticha vyplouvají otázky. Připlouvají odtud i odpovědi. S tichem můžeme zapříst rozhovor. Poučný, očistný, osvobozující. Rozpomeňme se proto na moudrost starých Římanů: Silentium sanat. Ticho léčí.