Tradiční rodina?

25.11.2019

Často slýchám, že církev má vystupovat jako ochránkyně "tradiční" rodiny. Někteří si to bohužel vykládají tak, že křesťan automaticky odsuzuje všechny formy "netradičního" rodinného soužití. Jako že církev je tu hlavně proto, aby druhým lidem dokládala, jak jsou hříšní a zavrženíhodní, když vypadli ze šablony.

Vidím to jinak. Co je vlastně tzv. tradiční rodina? Odpověď se zdá být snadná - muž a žena žijící v manželství, v němž plodí a vychovávají děti. Obávám se však, že do modelu tradiční rodiny patří nejen osoby, ale i role. Ustálená představa, že jeden velí a ostatní poslouchají. A když neposlouchají, jsou špatní a zasluhují trest.

Podle Bible je muž hlavou ženy. Proto ať žena svému muži prokazuje úctu! To se nám chlapům dobře poslouchá. Ale Bible také říká, že hlavou muže je Kristus a muži mají své ženy milovat tak, jako si Kristus zamiloval svůj lid a za něj se obětoval. No, chlape, ukaž se! Jsi připraven obětovat se pro svou ženu? Třeba tím, že občas vyluxuješ? Nebo uděláš s dětmi domácí úkoly, aby si manželka mohla zajít na cvičení, případně si "jenom" na chvilku odpočinout a vypít si v klidu kafe, než začne věšet prádlo na sušák? 

Je myslitelné, aby žena ctila muže, který rozkazuje a rád bere, ale nemiluje a nedokáže se darovat? Jakým právem si despota, násilník a manipulátor vynucuje úctu a poslušnost? Je to snad hřích, když takový nezdravý vztah žena opustí? Jak se slučuje s křesťanskou láskou, když ji pak církev odepíše jako hříšnici, která rozbila "tradiční" manželství a rodinu, a ještě si navíc dovolila nerezignovat na hledání nového štěstí?

Je na čase, abychom se v církvi začali zastávat i těch "netradičních" rodin, ochraňovat a doprovázet zraněné duše, ať už mužů, žen či dětí. A neodsuzovat ani naše bližní, co složitě hledají svou identitu a "místo na slunci". Církev by měla být otevřeným společenstvím, které vítá a přijímá lidi rozvedené, matky samoživitelky, děti z neúplných a dysfunkčních rodin, nebo ty, kteří prožili hořká zklamání v partnerském či manželském soužití, stali se oběťmi násilí, či byli traumatizováni kvůli sexuální orientaci.

Přeji si, aby církev vytvářela posvátný prostor důvěry, v němž by se všechny lidské bytosti bez rozdílu cítily bezpečně a sbíraly síly k tomu, aby svá zranění odevzdaly věčnému Lékaři, Ježíši Kristu, jenž je tváří Boha-Lásky. V jiného Boha nevěřím a věřit nechci.