Ty ses vůbec nezměnil

Po několika měsících jsem opět zavítal do domova pro zdravotně postižené. Během uplynulého roku jsem zhubl, a skoro všude, kde se po nějaké době znova ukážu, se mě ptají, co se stalo, jestli jsem v pořádku, protože jsem se viditelně tak trochu změnil a zabydluju se v novém těle. 

Ty dotazy svědčí o zájmu druhých lidí. Je od nich moc hezké, že si všímají a nejsou lhostejní. Děkuju za ně. Pomáhají mi, abych byl pozornější a citlivější vůči ostatním. Není ale vždycky snadné odpovídat i na dobře míněné otázky, protože "doba covidová" si na každém z nás vybrala svou daň a stále ještě ji splácíme... 

O to úžasnější byl dnešní zážitek. Starší mentálně hendikepovaná žena se usmívá od ucha k uchu, a hned jak mě spatří, volá už z dálky: "Jéé, ty ses vůbec nezměnil!!!" 

Věřím, že kdo je opravdu "chudý duchem" v evangelijním slova smyslu, vidí do hloubky. Nejenom naše těla, ale i ega jsou nestálá, mění tvar i tvář, podobají se tekoucí řece. Kdesi "za" a "pod" tím, co je viditelné (a ukazuje se někdy rádo, jindy nerado) však ta požehnaná žena vytušila hlubinu, kterou nedokážu definovat. Hlubinu bezpečí, stálou a trvalou, ale hlavně nám všem společnou. Základ našeho lidství. Ta hlubina je "kristovská", neboť v Kristu se uskutečňuje plnost lidství, do níž jsme zváni a směřujeme k ní. V tom je podstata křesťanské naděje. 

Pokud ta žena rozpoznala "kristovskou" hlubinu i ve mně, a oslovila ji, pak i já (ach, zase to ego!) mohu žít z naděje, která září z evangelia. Kristus prohlásil: "Já a Otec jsme jedno" (Jan 10, 30). Na duchovní cestě jdeme s vírou k poznání: Já a Kristus jsme jedno. Už nebude žádné oddělené "já", ale sjednocení v hlubině Boží, ponoření do propastné tůně lásky! 

Jung si zapsal do své Červené knihy: "Jděte, pijte krev a jezte tělo toho, jemuž se vysmívali a kterého pro náš hřích mučili, až se stanete svou přirozeností, popřete své bytí mimo sebe, vy máte být sebou samými, ne křesťané, nýbrž Kristové. Jinak nejste vhodní pro přicházejícího Boha."