Utvářeni pohledem

My všichni utváříme svět. Není k tomu zapotřebí velkých slov a gest, co přitahují pozornost. Utváříme svět už tím, jak se na něj díváme. Neexistuje žádný neutrální pozorovatel. Způsobem, jakým cokoli na světě pozorujeme, totiž dané objekty ustavujeme, utváříme jejich existenci. Týká se to nejen věcí, ale i lidí. Hledíme-li na ně pesimisticky, měníme je ke zlému. Hledíme-li na ně s vírou, nadějí a láskou, posouváme je k lepšímu. Musíme si vybrat, jak se dívat, neboť právě od toho se odvíjí podoba světa, v němž společně žijeme. Svět bude takový, jaký jej chceme vidět. 

Sami jsme utvářeni pohledem. Bohužel se často nejedná o pohledy chápavé. Pod zlými, nenávistnými a pohrdavými pohledy se propadáme do bolesti, hanby a smutku. Nejhorší je, když na sebe začneme nahlížet podle negativních názorů svého okolí a postupně se staneme takovými, jakými nás vidí ostatní. Proto je nesmírně důležité, abychom vnímali pohled laskavý a milující, který sděluje, že jsme přijatí, hodní důvěry a úcty. Za normálních okolností nás tímto posvátným pohledem utvářejí rodiče a děti, přátelé, milenci a partneři. Dívají se nám do očí a jejich pohled říká: "Děkuji ti, že jsi!"

Život však bývá složitý a ne vždy se nám dostává posvátného pohledu od našich nejbližších. Necháme-li se však pohltit vlastní citovou vyprahlostí a zraněností, nedokážeme už nikomu z nich věnovat pohled plný porozumění a soucítění a rezignujeme na poslání utvářet svět. Pak ale naše životy zůstanou torzovité, neucelené, jako antická socha bez rukou. Jestliže jsme obdarováni životem, neměli bychom tento božský dar odmítnout či promarnit, i kdyby se mu do cesty stavěly ty nejtěžší překážky a zdánlivě všechno v nás i kolem nás by mluvilo proti životu a pro smrt a zapomnění. 

Pokud se otevřeme duchovnímu rozměru života, nabídne se nám jedinečná možnost uvědomit si, jak nás vidí Prazáklad veškerého bytí, hlubinný Střed, jazykem víry zvaný Bůh. Jsme povoláni nechat se utvářet pohledem Boha, který je Láska. V křesťanské kultuře, ale také v ezoterických naukách, se často objevuje symbol Božího oka v trojúhelníku. Nejde o pátravý pohled nelítostného Soudce, ačkoli tato zvrácená představa je zakořeněná i mezi některými věřícími. Ti pak žijí v domnění, že jsou propalováni pohledem, před nímž není úniku. Snaží se žít podle pravidel, ale zároveň je sužuje strach a vnitřní nejistota. Víra pro ně není skutečností osvobodivou a uzdravující, nýbrž zdrojem neurózy a frustrace, kompenzované pokryteckým umravňováním a posuzováním druhých. Pohled milujícího nebeského Otce si představují jako Sauronovo ohnivé oko, co ulpívá na skrytých hříších.

Jistě, lidé hřeší, selhávají, chybují, proviňují se - a proto jim Bůh nabízí odpuštění, smíření a milost nového začátku! Hledí na ně jako na své zatoulané a zraněné děti, po jejichž návratu domů nepřestává toužit. Vyhlíží nás a běží nám naproti. Takový je pohled Trojjediného Boha. Žádný scaner či laser, nýbrž "světlo tiché svaté slávy", jak se zpívá ve starobylém večerním hymnu Fos hilarion.

Nejsvětější Trojice je spjata pohledem. Otec hledí s láskou na Syna a Syn hledí s láskou na Otce. Duch svatý je láskyplným pohledem, který si Otec a Syn mezi sebou věčně vyměňují. Když si takto přiblížíme tajemství posvátného pohledu, pochopíme, že jinak než s láskou na nás Bůh nepohlíží, neboť láska vyjadřuje, kým ve své podstatě je - a Bůh nemůže zapřít sám sebe. Hledí-li na nás, vidí nejen své děti, ale také svůj obraz, který do nás vložil. Byli jsme učiněni podle Božího obrazu, přičemž dokonalým obrazem Božím je Kristus. K jeho oslavené podobě jsme zváni růst a dorůst. 

Jsme utvářeni tajemstvím posvátného pohledu. Kristovýma očima se na nás dívá Bůh. V tomto přítomném okamžiku v nás vidí vše, co už je plně uskutečněné a dovršené v Kristu. Kdy už nahlédneme na sebe, na své bližní i na celý svět pod novým zorným úhlem, pohledem očistným a proměňujícím? Vždyť můžeme pomoci Bohu nízké vyzdvihnout a malé udělat velkým!