Uvolni svoje místo!

Kolikrát jste v životě museli uvolnit své místo a postoupit je někomu jinému? Nebývá to snadné, zvláště když vám to místo přirostlo k srdci, cítili jste se s ním spjatí, zanechali tam kus práce, navázali vztahy, otiskli se do něj a ono zas do vás. Během duchovenské služby jsem se prozatím pětkrát loučil s konkrétním místem, kde jsem působil, ať už jako farář nebo kaplan. Vím, že jednoho krásného dne se budu muset rozloučit i s místem, na kterém sloužím teď. I ke mně zazní Pánova slova: "Uvolni mu (nebo jí?) své místo!"

Asi každý hledá "svoje" místo, kde by se mohl uplatnit, realizovat, vyrůst ve zralou celistvou osobnost, a přitom neztratit ducha dětství, schopnost žasnout, dívat se, učit, nechávat se inspirovat a být - aspoň ve světlých okamžicích - inspirací pro druhé. Hledání "správného" místa souvisí s neklidem a puzením v našich srdcích, touhou naplnit své nejhlubší potřeby, objevit své povolání, otevřít se vizi, která odpoví na volání z našeho vnitřního světa, nebo i ze světa ležícího "tam venku", na nějž se nám občas podaří naladit.

Do hledání se však promítají i další motivy. Neukojené ambice, snaha dokázat sobě i svému okolí, že na "to" mám, představa o vlastní důležitosti, často kombinovaná s nejistotou, pochybnostmi, nebo i pocity méněcennosti, kompenzované uplatňováním moci nad lidmi (rodinou, přáteli, kolegy, farníky...), kontroly nad místem, jehož jste dosáhli a nechcete je opustit, neboť je považujete za "svoje", ať už proto, že jde o místo přednostní, s určitými výhodami, nebo v přesvědčení, že právě vy nejlíp zvládnete všechny povinnosti a zodpovědnost. Pýcha se maskuje všelijak. A za maskou pokorného a pracovitého služebníka Páně se jí daří velmi dobře. 

Ještě náročnější než opustit místo, které vám "sedlo", je naučit se pravdivosti vůči sobě samému a přijmout, že osobní motivace k dosažení a udržení "mého" místa není pouze nesobecká, ani výhradně sebestředná. I to nejryzejší v nás má svou odvrácenou stranu, svůj stín. Pracovat s ním lze jedině za předpokladu, že jej přijmete a smíříte se s faktem, že jste složitější, než byste si přáli. Nakonec přijdeme všichni o "svoje" místo na tomto světě, uvolníme je těm, kdo se narodí po nás. Možná budeme křečovitě lpět na životě a bát se definitivní ztráty všeho, co jsme si s životem spojovali. Každý se dožije svého konce, ale nerad bych, aby můj konec vypadal zrovna takhle.

V posledku nejvíce záleží na tom, co si spojujeme se životem, v čem spatřujeme jádro života, k čemu nás touha po životě nejen vede, ale vlastně i zavazuje. Co když Kristova slova "uvolni své místo" nás mohou naučit svobodě? Co když naše prvotní povolání k životu směřuje právě ke svobodě, pro níž jsme byli stvořeni? Dostáváme darem svobodu uvolnit ve svém srdci místo pravdě o sobě samých, o všech svých motivacích, o protikladech a paradoxech, bez nichž by život byl nepochybně přehlednější, ale zároveň statický a nudný, bez naděje na dovršení a ucelení. Uvolněné místo nezůstane prázdné. Osvobodí se naděje, zprůchodní se cesta. A to je evangelium - dobrá zpráva pro nás!

foto: Sagawa Art Museum (www.flickr.com)