Užitečné lekce

Vždycky, když mi dochází trpělivost se sebou samým nebo s druhými lidmi, vzpomenu si, jakou nekonečnou trpělivost má se mnou Bůh. Neboť není dne, kdy něco nezvládnu a nezvorám, ať už v myšlení, ve slovech či skutcích. A proto děkuji i vlastním slabostem a selháním, které mě učí trpělivosti a soucitu se slabostmi druhých. Děkuji všem svým "školitelům" v trpělivosti, kteří mi pomáhají uvědomit si, že "kdyby k nám Bůh nebyl trpělivý, všichni bychom už seděli v pekle" (Jan Twardowski). 

S vděčností přijímám i lekci dnešního dne. Nejprve krásná bohoslužba a milé setkání v jisté náboženské obci, kde vládla radost, naděje a důvěra v nový začátek. Povzbudilo mě to. Nejdůležitější ale bylo, že jsem na tom neměl žádnou zásluhu. Takže to jediné, co jsem mohl udělat, bylo požehnat tomu, radovat se s ostatními a vnímat, jak se před mýma očima děje zázrak společenství. Co více si přát? 

Později jsem navštívil další náboženskou obec, kde na bohoslužbu nepřišel nikdo. Nejprve mě to mrzelo, ale pak jsem si v duchu řekl: "Teď sice jsi biskup, ale nejsi lákadlo na lidi. Funkce nic neznamená a nezvykej si na ni. Jsi hříšník jako všichni ostatní a potřeboval jsi do tohoto kostela vstoupit ne jako církevní hodnostář, který káže druhým, ale jako unavený poutník, který si tam sedne do lavice, poděkuje Bohu za jeho trpělivost a pomodlí se, aby i na tento kostel znovu sestoupilo Boží požehnání."

Jsou chvíle, kdy mi připadá, že i moje duše se podobá prázdnému a zplundrovanému kostelu, jakých je u nás v Sudetech docela dost. Takové chvíle k duchovnímu životu patří a není správné utíkat od nich. Sami se nenaplníme, na to naše ega nestačí, i kdyby se nafukovala sebevíc. Ale může nás naplnit vděčnost, když nám právě v těchto chvílích dojde, že naši vnitřní prázdnotu objímá nekonečně trpělivá Láska. 

Ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Římanům 8, 39)