V jeho objetí jsem se zachvěl

Zkouším si představit, jak by ta scéna mohla vypadat. Kristus inkognito přichází do libovolného církevního shromáždění (on tam samozřejmě přichází vždy, kdykoli se aspoň dva nebo tři sejdou v jeho jménu, ale jsme si toho vědomi?). V podobě neznámého poutníka by se otázal: "Šalom, bratři, šalom, sestry, zajímalo by mě, za koho lidi ve vaší zemi považují támhletoho Krista, co na něho při bohoslužbě koukáte? Hezká socha nad oltářem!"

Nevím, jak moc by se bratři a sestry rozpovídali, ale někteří z nich by třeba odvětili: "Dneska už Kristus málokoho zajímá. A když už, tak z něho dělají historickou osobnost, léčitele, učitele, zakladatele náboženství, nebo mýtickou postavu obestřenou legendami, kterým se nedá věřit." Možná by jim tajemný poutník odpověděl: "A kým je Kristus pro vás? Čím naplňuje vaše životy? Věříte mu? Následujete ho? Milujete ho?"

Dobří bratři a sestry - a zasloužilý bratr farář nebo sestra farářka asi nejvíc - by se naštvali a ohradili se: "Co si to dovoluješ, cizinče? Ježíš Kristus je náš Mesiáš a my ho uctíváme při liturgii modlitbami a písněmi ze zpěvníku! Chodíme do kostela, někteří z nás i pravidelně každou neděli, bez nás by církev skončila!"

Kristus by na ně pohlédl, nikoli s hněvem, ale s pochopením. A zároveň trochu smutně. Vyjevil by svou totožnost a pevným hlasem by shromážděnému stádečku oznámil: "Skončí každá církevní obec, která nechce jít za mnou, kde chybí odvaha a důvěra k nesení kříže, odkud mizí láska, díky níž byste získali sílu následovat mě. Rádi byste zachránili kostely a fary, udrželi církev při životě, pořádáte akce, držíte se zbožných tradic, ale pokud neobejmete váš kříž, jako já objal ten svůj, ztratíte vaše duše, neboť nepůjdete mou cestou."

To už by nejspíš bratr farář nebo sestra farářka nevydrželi a pustili se do sporu: "Nepřeháníš náhodou? Obejmout kříž? Kdes to četl, nic takového v Bibli není! Nevymýšlej si a neruš naše shromáždění, vždyť hrstička věrných si přišla do kostelíčka odpočinout od šíleného a nepochopitelného světa, co se roztahuje všude tam venku, od světa, kde je sucho nebo povodně, vedro nebo zima, války a drahota, nemoci a starosti, nevděk vnoučat a obavy z budoucnosti. Máme svého Krista, jsme na něho zvyklí a jiného Mesiáše nechceme ani nepotřebujeme."

Netuším, co by jim Kristus odpověděl. Z evangelií víme, že se nepouštěl do hádek, spíše mlčel a tím provokoval, zval do svého ticha a míru, do své radosti a pokory, s níž hrdinsky a z lásky k lidem a celému trpícímu stvoření nesl své břímě. Snad bychom nyní mohli nechat promluvit přímo Kříž, na němž Pán spočinul, objal jej ve smyslu úplného přijetí a naplnění svého mesiášského poslání. Ve staroanglické básni Sen o Kříži onen k Bohu povýšený a dotykem s Bohem posvěcený kmen života vypráví o Kristu:

V jeho objetí jsem se zachvěl, však schýlit jsem se bál,

padnout do končin země, vždyť pevně měl jsem stát.

Tak vztyčili mě v Kříž. Mocného nesl jsem Krále.

Ze zášti pak mi tělo protkli temnými hřeby,

však zlým ranám navzdory zdráhal jsem se jim škodit.

Smáli se nám oběma dvěma. Celý byl jsem smáčený krví,

jež člověku vytryskla z boku, poté co ducha vydal.

Netuším ani, jak by sestry a bratři reagovali na Kristovo mlčení. Jak mám reagovat já a my všichni, kdo jsme dneska zavítali na bohoslužbu i přes nepřízeň počasí a bouření živlů? Zdá se mi, že nejlepší reakcí je ztišit se, nechat se vtáhnout do Kristovy tichosti a mlčky si před oči postavit Kříž, zasadit si jej do srdce jako strom, jímž proudí míza Ducha svatého, energie Kristova naprostého sebeodevzdání a jeho obětavé lásky. V citované básni na výzvu Kříže odpovídá autor, vědom si svých vin a hříchů, nadějeplným vyznáním:

Strachem však chvět se nemusí,

kdo v srdci nesl si nejlepší znamení.

Vždyť každá duše, jež ráda by dlela

v záštitě Vládcově, cestu ze země

do jeho království najde skrz Kříž.

(citace: Jako když dvoranou proletí pták. Antologie nejstarší anglické poezie a prózy, Triáda, Praha 2009)