Vánoce jako svátky péče o sebe

27.12.2020

Rok 2020 byl v mnoha ohledech drsný. Všichni jsme v různé míře intenzity museli čelit obtížným zkouškám. I proto mi v adventu přišlo důležité, abychom si dodali odvahy a přijali drsnou stranu světa i sebe samých a nevytěsňovali ji ve snaze zapomenout na bolesti a starosti současné doby i na složitost své duše. Pokusy izolovat se v malých soukromých vesmírech před nebezpečími a výzvami se ukázaly marné. Nikdo není osamělým ostrovem. Jsme propojeni hlouběji, než je na první pohled zřejmé. Ať chceme nebo ne, sdílíme společný příběh, v němž se proplétají strach s nadějí, smutek s odhodláním, temné chvíle zoufalství se světlými okamžiky radosti a vděčnosti. A nikdo z nás nesejme odpovědnost za to, jak ten příběh budeme číst a čím se do něj zapíšeme.

Považuji za jisté, že další drsné věci se nám postaví do cesty. Život prostě nehladí vždycky po srsti. S pořádně pocuchanou srstí slavíme Vánoce. Vnímáme, že jsou jiné než v minulých letech - tak trochu postní (když ne od jídla, postíme se aspoň od plánů a představ, jak "trávit svátky") a jakoby vklíněné mezi minulost, kterou jsme ještě ani nezpracovali, a budoucnost, jíž vyhlížíme se směsí obav a očekávání. Teď je tady sváteční čas, na nějž ale není snadné naladit se v sevření mezi tím, co bylo a bude. Pandemie a všechno, co s ní souvisí, neodejde s úsvitem zítřejšího dne. Podle Ježíšovy moudrosti si však nemáme dělat starosti o zítřek. Dnešek je nám dán jako příležitost nadechnout se, zastavit se a udělat něco pro sebe. Záleží na našem rozhodnutí, jestli té příležitosti využijeme.

Vánoční evangelium svědčí o Boží péči o člověka. Bůh projevuje slitovnou lásku k hříšnému tvoru, který by se rád viděl jako ředitel zeměkoule, a přitom z rukou mu vypadávají všechny nitky, za něž chtěl tahat. Jeho vlastní život visí na nitce. Balancuje na ní jako provazochodec nad propastí. Bůh přichází zachránit ho, a to osobně. Vtěluje se. Bere na sebe úděl člověka se všemi důsledky. Jestliže s touto bezpodmínečnou láskou o nás pečuje Bůh, měli bychom na ni odpovědět, ale nikoli vzletnými slovy, nýbrž každodenní péčí o sebe a dbáním na lidskou důstojnost svou i všech ostatních. Jestliže Bůh nás miluje, začněme se učit milovat sami sebe, odpouštějme si a bez rozpaků obejměme i svou vnitřní temnotu. Je-li Bůh milosrdný k nám, buďme milosrdní k sobě samým. Pak i naše vzájemné vztahy získají novou "ježíšovskou" kvalitu. Věřím, že právě k tomu nás vybízejí letošní postní Vánoce.

"Ti, kdo věřili, že by to celé mělo mít nějaký smysl, teď věřili, že smyslem bylo přesně tohle." (Louise Glücková, Noc věrnosti a ctnosti)