Vánoční kázání o vraždění neviňátek

O letošních Vánocích jsem si vzpomněl, jak jsme si povídali s kamarádem o Desateru přikázání. Zajímavé je, že v hebrejském originále se nepíše o příkazech, nýbrž o slovech. Jedno z nich jsme slyšeli už mnohokrát: "Nezabiješ." A nám se zdá, že právě tomuto slovu jsme schopni dostát. Nejsme přece vrazi! Takže jsme z obliga? Spravedliví "plniči" Božích slov? Evangelium naši sebejistotu problematizuje: "Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu. Kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě. A kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu" (Matouš 5, 21-22).

Na tento výrok Ježíše Krista jsem se odvolal, když mi kamarád vytkl, že prý jsem přehnaně přísný v pohledu na Desatero. Co teď řeknu, vám asi bude připadat divné a jaksi málo sváteční. Ale já jsem přesvědčen, že zabíjíme. Mordujeme Boží obraz v lidech tím, jak se k nim chováme. Vraždíme dobro a krásu v duších lidí, kdykoli je nemilosrdně, krutě a hloupě soudíme, hodnotíme, ponižujeme, škatulkujeme a kádrujeme. Nejsme vůbec z obliga. Naopak, jsme v tom až po uši! Jsme viníci a oběti zároveň. Podílíme se na systémovém zlu. Stali jsme se "další cihlou ve zdi", jak zpívali Pink Floyd.

Biblický příběh o vraždění betlémských neviňátek, temný stín Vánoc, nabral na nečekané aktuálnosti po tragédii na filosofické fakultě v Praze. Tento příběh v symbolické rovině poukazuje na skutečnost, že zotročující společenský systém, jehož jsme součástí, ubíjí v lidech Boží obraz, odtrhává je od jejich nejvlastnější identity a zastírá pravdu o jejich původu z Boha. Křesťanská obec, kterou tradičně nazýváme církví, v průběhu dějin mnohokrát kolaborovala se systémem, nevytvářela k němu alternativu, naopak jej posvěcovala a zaštiťovala. Leckde to trvá dodnes, neboť křesťané zapomínají, že Kristovo království není z tohoto světa - ze světa Bohu odcizené společnosti, ze světa, za nějž se Ježíš odmítl modlit k Otci: "Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji" (Jan 17, 9).

Naštěstí křesťané umějí nejen zapomínat, ale také rozpomínat se - připomínat si Boží skutky, z nichž nejdůležitější je Boží sklonění se k člověku, Boží sestoupení mezi lidi. Bůh přišel mezi nás jako betlémské dítě a chce v nás růst, proměňovat si nás, abychom dorostli až do podoby Syna Božího. Duchovnímu růstu napomáhají malá společenství, která nejsou mocenskou pyramidou, nýbrž záchrannou sítí, kde neseme jeden druhého, dělíme se o Boží dary a snášíme se ve svých nedostatcích a slabostech. Sv. Augustin psal o "Božím městě", ale snad byl příliš smělý. Spokojme se s Božím barákem či stodolou, nebo chcete-li kostelem, kde se v Kristově jménu scházejí unavení poutníci, bez ambicí vyvrátit systém a svrhnout establishment, ale s touhou, aby Kristus, věčný Lékař lidských duší, do nich vložil své Srdce a vdechl jim svého Ducha. 

Na zdi kostela máme napsáno: "Neboj se, malé stádo, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království" (Lukáš 12, 32). Duch vane, kam chce, a věřím, že dnes zavanul i mezi nás na toto obnovené místo modlitby, aby do nás vdechl naději, že Království už přichází. Kdekoli se daří odpouštět a soucítit, tvořit mezilidskou sounáležitost a přátelskou pospolitost, tam už se rýsují kontury budoucího mesiášského věku. Posláním křesťana je být odvážnou "chybou v systému" - i s nemalým rizikem, že systém se bude bránit a žádné chyby nebude tolerovat. 

Jsme Boží děti a patříme Kristu, betlémskému dítěti, které se nám o Vánocích darovalo. Nepatříme "světu", jenž nemá srdce. Patříme božskému Srdci, které se nám celé rozdalo kousek po kousku. V každém z nás je kus Ježíšova Nejsvětějšího Srdce. Puls je možná ještě slabý, tlukot zatím nezřetelný. Ale něco se dnes zrodilo a začalo to skrytě žít uvnitř nás. Jiskřička naděje nezhasla. Navzdory všemu, co se děje kolem nás, do čeho jsme se nechali namočit a v čem občas taky vymácháme ostatní. Letošní Vánoce nás přivedly na rozcestí. Rozhodneme se následovat Heroda a smrt, anebo Krista a život?

Anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu, neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil." On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: "Z Egypta jsem povolal svého syna." Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všechny chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců. Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše: "Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není." (Matouš 2, 13-18)

obrázek: Gwyneth Thompson-Briggs, Svatá neviňátka (2019), zdroj: https://gwyneththompsonbriggs.com/holy-innocents