Ve jménu společné radosti

"Ve jménu Otce i Syna i jejich společné radosti." Takto netradičně začala bohoslužba, které jsem se zúčastnil na Svatodušní pondělí. Pomohla mi znovu si uvědomit, jak závratně hluboké je tajemství vnitřního Božího života a jakým darem je skutečnost, že v něm "žijeme, pohybujeme, jsme" (Skutky 17, 28). Bůh si nás nosí ve svém srdci. Společnou radostí Otce a Syna je Duch svatý - životodárná láska, jíž milující Otec neustále zahrnuje milovaného Syna, své vtělené Slovo, jemuž dal jméno Ježíš. 

Lásku dávat a přijímat, v lásce žít, dýchat pro ni a posílat ji trpícím bytostem, aby se jí nechaly obejmout a vnímaly, jak se jich dotýká - to je radost, kterou sdílejí Otec a Syn. Evangelium jemně poodhaluje tajemství Božího srdce. Bůh je Vztah. Společenství lásky. A protože láska spojuje na bytostné úrovni, představuje Bůh dokonalou Jednotu. 

Do tohoto společenství patříme. Na božské radosti se podílíme, neboť Ježíš nás do ní uvádí, ponořuje nás do ní. Vždyť jeho přáním je, aby "moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná" (Jan 15, 11). Náboženství nemá smysl, jestliže nepomáhá tuto radost sdílet vědomě a nečiní z ní úhelný kámen života a vzájemných vztahů lidí, důvěřujících v Cestu, kterou je živý Kristus. Protože Ježíše, pomazaného "olejem veselí" (Žalm 45, 8), nemůžeme opravdově následovat, pokud jeho radostný Duch lásky nebude i naší radostí.