Ve svůj vejdi Jeruzalém

Ježíš vstupuje do Svatého města. Je věrný své cestě, nezříká se jí a neuhýbá, třebaže půjde cestou křížovou. Přijme hořký kalich a hrdinsky jej vypije až do dna, neboť "není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém" (Lukáš 13, 33). Teď ho vítají zástupy, které mu provolávají slávu a mávají palmovými ratolestmi. Připomínáme si to na Květnou neděli. V kostelech se žehnají kočičky, neboli větve s pupeny vrby jívy. Do radostného zpěvu "hosanna" ale již pronikají temné stíny Velkého pátku, kdy se zatmí slunce v okamžiku smrti milovaného Božího syna. 

Právě v Jeruzalémě ho totiž odsoudí ke krutému trestu ukřižování. Příběh tím však nekončí. Na Hod Boží velikonoční se rozzáří světlo naděje, světlo záchrany. I mrtvé dřevo kříže zázrakem rozkvete a ze svého kmene vydá nový život v den Vzkříšení. Život, který vyrůstá z Ježíšovy odvahy k oběti, k úplnému sebe-odevzdání a sebe-darování, v nichž se teprve prokazuje, čím je doopravdy láska. Protože "nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele" (Jan 15, 13). 

Ve středu Jeruzaléma stál chrám, dům Otce, kam směřují kroky jeho Syna. Nejprve chrám očistí a pak v něm učí. Předává dobrou zprávu, čili evangelium, všem, kdo naslouchají a otevírají mu chrám srdce, svůj vnitřní Jeruzalém. Toto se opakuje dodnes. Ježíš klepe na dveře našich srdcí. Přivítá ho někdo? Otevře mu někdo? Podobně jako farizejové i my církevníci "sedíme na stolci Mojžíšově" a nechce se nám uvolnit místo Ježíšovi. A přece musíme vyjít ven, zvednout zadek ze své pohodlné existence a zvykové náboženské praxe, vyjít naproti Kristu, jenž touží vstoupit do svatyně lidského srdce, neboť je miluje žárlivou a spalující láskou. 

Za starých časů bývala města obkroužena hradbami kvůli bezpečnosti. Brány hlídaly stráže. Víme, že v průběhu života jsme toho dost neuhlídali. Dovolili jsme, aby se nám do srdcí vplížilo mnohé, co přineslo jen trápení, smutek a zklamání, co způsobilo, že jsme činili špatná rozhodnutí a ubližovali druhým. Ze strachu, aby to nepokračovalo, jsme v pokušení zavřít bránu už navždy. Opevnit svá srdce a nikoho dovnitř nepouštět ani nevycházet ven. Oddělit se, izolovat se, dožít za hradbami, kam vnější svět doléhá jen jako ozvěna, před níž si zacpáváme uši. Tím se však rány nezahojí. Bolest se časem otupí, ale zůstane. Srdce zhořkne, svatyně zpustne a nakonec ji zboří poslední nepřítel - smrt. 

Před branou čeká vzkříšení a život. Ježíš přichází, věrný své cestě, která ho přivedla k tobě, člověče. Nemusíš mávat ratolestmi, ani zpívat "hosanna na výsostech", prostě otevři a dovol mu vejít. On ti nevynadá, že nemáš v sobě uklizeno. Vždyť se narodil v betlémském chlévě a tvůj chlívek ho ničím nepřekvapí. Promění jej opět v chrám, očistí a znovu posvětí. Přinese ti dobrou zprávu. Hojivá mast jeho lásky začne uzdravovat a tišit poraněné srdce. Pro začátek postačí, když mu v něm uvolníš místo a pozveš ho: "Ve svůj vejdi Jeruzalém..."

foto: film Evangelium sv. Matouše (režie P. P. Pasolini, 1964)