Věci se mění, ale nic nezaniká
Jedním z velkých zážitků pouti do Svaté země byl pohled na staré olivovníky. Kmeny zkroucené, kůra zvrásněná, ale větve stále zelené. Dávají dobré plody i chladivý stín. Mnoho prožily, ale nezapomněly, proč jsou tady. Snad i proto v nich zůstávají stopy mládí a svěžesti.
Myslel jsem na ty olivovníky, když jsem rozjímal nad Kouzly andělíčků, poslední knížkou Michaela Štojdla. Jeho verše připomínají hojivý balzám s láskou a péčí připravený z nejlepšího olivového oleje. Michael v sobě totiž spojuje trojí obdarování - je básníkem, malířem a knězem. Maluje slovy a veršuje v obrazech. Slouží Slovu i Obrazu a oslavuje Skutečnost, která člověka přesahuje, věčně mu uniká, ale zároveň se k němu sklání a zve ho k následování a ke spočinutí. Služba a slavení - to je vlastní náplní kněžství.
V Michaelově básnické sbírce nalezneme cudné motivy kristovské, mariánské i eucharistické. Odkazují nás k mystériu dětství, oděnému do různých odstínů modři. Modrá je obloha, modrý je Mariin závoj, modré jsou oči Michaelovy ženy Milušky. Modř je barvou moudrosti a také nevinnosti, po níž jsme nikdy nepřestali toužit. "Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského," vybízí Kristus, jehož uctíváme v podobě betlémského děťátka i muže trpícího na kříži.
Na cestu do krajiny dětství si Michael vybral dobré průvodce - anděly. Často se opakující zdrobnělina "andělíček" upomíná na dětskou modlitbičku před spaním "Andělíčku, můj strážníčku". Anděl, posel z kouzelného světa Smyslu a Krásy, přichází k dítěti jako přítel důvěrně známý. Proto je nahlížen jako něžný "andělíček", ale výjimečně i jako mocný cherubín, který člověku - již dospělému a stárnoucímu - bolestným šlehnutím připomíná, co všechno na bludné pouti životem poztrácel. Volá ho naléhavě, aby se vrátil ke kořenům, snům, touhám, přírodě, domovu, lásce, Bohu.
Jde o návrat bez nostalgie po ztraceném mládí. Michael si nelibuje v laciném sentimentu. Z jeho veršů promlouvá básník mužný a zároveň citlivý, hledající a přemýšlivý, který ví, že ještě není v cíli, nýbrž na cestě. V tradici prvních křesťanských mnichů, otců pouště, najdeme krásný výraz "dětský stařec" či "mladý stařec" pro osvíceného člověka spojujícího nevinnost se zkušeností, milost dobrého začátku s milostí dobrého konce. To je pravá moudrost podle Kristova a Mariina srdce. Jaký protiklad k dětinským starcům ztrácejícím soudnost či smutným a vážným "starým mladým" neschopným vznítit v sobě ducha i krev!
Netvrdím, že Michael už plně dorostl ke svatosti či moudrosti, ale po letech ve službě oltáře, pera i štětce - ale i po zápasu s odvrácenou stranou svých obdarování - dospěl k poznání, že věci se mění, ale nic nezaniká. Nezmizelo ani dítě v nás. I hluboko v Michaelově duši žije chlapec, k němuž se pořád sklánějí andělé, andílci i andělíčci, věrní přátelé a ochránci, kteří mu pomohli na svět, doprovázeli ho v dobrém i zlém, budou při něm ve chvíli poslední a na svých křídlech ho vynesou až tam, kde tančí hvězdy.