Vidíš něco?

Ježíš rád uzdravoval dotykem. Jednou k němu přivedli slepce. Dotkl se jeho očí a zeptal se ho: "Vidíš něco?" On mu odpověděl: "Vidím lidi - vypadají jako stromy." Kdybychom tento příběh z Markova evangelia četli povrchně, mohli bychom si pomyslet, že Ježíšovi to vyšlo až na druhý pokus, pak už nevidomý člověk opravdu prohlédl a viděl všechno jasně a zřetelně. Jenže - zdráhám se uvěřit, že Ježíš by dělal "pokusy na lidech", zkoušel si na slepci z města Betsaidy léčebné metody a čekal, která zabere. Co když výrok o "stromech s lidskou tváří" svědčí o nahlédnutí - či spíše chvilkové zahlédnutí - pravdivé skutečnosti, která je běžnému zraku skryta? Možná, že Ježíš otevřel slepému průzor do světa "za zrakem".

Šest staletí před Ježíšem řekl prorok Jeremiáš: "Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. Bude jako strom zasazený u vody, své kořeny zapustil u vodního toku, nezakusí přicházející žár. Jeho listí je zelené, v roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést plody." Lidé se opravdu podobají stromům. Jenže jakým? Takovým, co se zelenají a plodí? Naplňuje se Jeremiášovo proroctví? Kéž by! Je tu však i varovné znamení. Za minulého režimu, bylo mi sotva deset roků, mě rodiče brávali na výlety do Krušných hor. Na úbočích kopců se rozkládaly lesy plné suchých smrků, zničených kyselými dešti. Smutný pohled. Ale ještě smutnější je pohled na vysušené lidi, smrtelně vážné, neschopné radovat se a děkovat, odmítající přijmout svěží proud živé vody, která by v jejich srdcích otevřela "pramen vyvěrající k životu věčnému", o němž hovoří Ježíš. 

Naštěstí mi bylo dáno spatřit i docela jiné stromy. Na pouti do Svaté země jsem v Getsemanské zahradě v Jeruzalémě obdivoval prastaré olivovníky, z nichž některé si ještě pamatují Božího syna v lidském těle. Vkládal jsem prsty do zvrásněných záhybů tlusté popraskané kůry a představoval si, že na stejná místa kladl ruce i sám Ježíš, když se zde v zahradě modlil. Tyto stromy dosud vydávají plody, neuschly, zelenají se. Neboť se jich dotkla uzdravující, láskyplná, živá Přítomnost. Zůstávají v ní, těší se z jejího světla, vnímají, že je prozařuje a vždycky tomu tak bude, neboť Bůh dává "svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé". Takže každý máme šanci. Pro každého je naděje. I já mohu být stromem, který chodí, stromem s lidskou tváří. Mohu se stát zázrakem. A stanu se jím, když si uvědomím, že jím už jsem!