Co člověk zaseje, to také sklidí

První říjnovou neděli se slaví Díkůvzdání. Kouzelné slovíčko "děkuji" často opakuje ten, kdo si je vědom, co všechno dostává. Věří, že je obdarovaný a že vděčně může přijímat. Z vděčnosti a důvěry se rodí i radost a pokoj srdce. Prvotním darem, který nám byl svěřen, je život. Vděčnost za dar života se projevuje hlavně tím, že se jej nebojíme žít, že jej nepromarňujeme a jako křesťané jej prožíváme ve stínu a ve světle velikonočního příběhu, v němž se spojuje bolest kříže s radostí vzkříšení.

Řekla mi nedávno stará paní v pečovatelském domě: "Poznala jsem, že bolest chodí dohromady s radostí." Dokonale do jediné věty shrnula poselství Velikonoc. Křesťan je "velikonočním člověkem", který z lásky ztrácí a z lásky získává. A třebaže se často v životě musíme s něčím rozloučit, nemusíme si kvůli tomu zoufat, neboť kdykoli ze života něco odchází, pak proto, aby na uvolněné místo mohlo nastoupit zas něco jiného a nového, co nás na zázračné cestě životem posune o kousek dál.

"Všechno je milost. Od prapočátku existence kosmu je všechno milost, protože stvoření je svobodný dar," napsal moudrý kněz Henri Boulad. A protože všechno je milost, můžeme opravdu být za všechno vděční a za všechno vzdávat Bohu díky.

Apoštol Pavel upozorňuje: "Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný" (Galatským 6, 7-8). Kdo zasévá nevděk, nesmí se divit, že také nevděk sklidí. Naopak kdo neskrblí dobrým slovem i činem, a rozdává z dobrého pokladu srdce, čím se nechal obdarovat, má naději, že dobro se mu nejen vrátí, ale silou dobrého Ducha vydá nečekaný užitek i tam, kam sami ani nedohlédneme. A taková naděje není malá věc!