Všechno je v pořádku

04.09.2021

Zemřela v hodině mezi psem a vlkem, před rozedněním, kdy tma je nejtemnější. Bylo jí pětačtyřicet. Navštívil jsem ji několik dní před smrtí. Seděl jsem u její postele a držel ji za ruku. Obvykle ji rychle přemáhala únava a usínala, při posledním setkání se však rozhovořila, neboť měla na srdci něco důležitého: "Řekni mi, jak poznám, že nastal čas?" "Nevím. Sama to asi poznáš nejlíp." "Myslím, že ten čas už se blíží..." Doufám, že nikdy nezapomenu na její slova: "Když jsem byla mladší a zdravá, chtěla jsem všemu rozumět. Dnes už vím, že nemusím všemu rozumět, ale všechno můžu přijímat, i když skoro ničemu nerozumím. Tak, jak to je, to je v pořádku."

Věřila, že vše je v pořádku, a proto se nebála. Odešla smířená. Nad světem ještě vládla tma, ale v ní už zářilo světlo. Světlo pokoje. Takže to jediné, co definitivně zemřelo, byla jistá oddělenost od Univerza, od celistvého Bytí, v němž nyní už spočívá. Jmenovala se Míša. Netuším, jak se jmenuje teď. Ježíš, který má klíče od smrti i hrobu, přislíbil, že "tomu, kdo zvítězí, dám bílý kamínek, a na tom kamínku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává" (Zjevení Janovo 2, 17).

Možná, že pravou příčinou nepokoje v lidském srdci je snaha pochopit něco, co nelze pochopit rozumem, ale přijmout srdcem. Přijmout ztrátu, jakkoli je nespravedlivá, a nesnažit se hned zaplnit prázdné místo, které po ní zůstalo. Správně tušíme, že to ani nejde. Prázdná místa totiž mají význam. Vedou nás k poznání, že v nich se musí ztratit právě ta úporná snaha mít na všechno jasné vysvětlení, důvod, argument. Do prázdných míst v srdci sestoupí ruku v ruce protikladné emoce, třeba smutek a radost, úzkost a naděje, aniž by jedna potlačovala druhou. Dovolíme jim, aby v nás byly pospolu, obejmeme je a přijmeme je.

Biblický výraz pro mír a pokoj, šalom, vyjadřuje úplnost, celistvost. Usmířené srdce už necítí potřebu cokoli vytěsňovat či popírat. Znám lidi, kteří si zakazují žal a vyhýbají se truchlení, a znám také lidi, kteří si zakazují humor a odmítají se smát. Pro jedno zapomínají na druhé. Proto nám apoštol Pavel připomíná: "Radujte se s radujícími, plačte s plačícími" (Římanům 12, 15). Ježíš svou obětí na kříži "dvojí spojil vjedno", z těch dvou "stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír" (Efezským 2, 14-15).

Nový člověk, člověk pokoje, se nenarodí bezbolestně. Ztráty, které jsme utrpěli a ještě utrpíme, nedostanou smysl tím, že se je budeme snažit za každou cenu vysvětlit. Získají hlubší smysl tehdy, když je přijmeme jako výzvu ke kristovskému spojení "dvou vjedno" a odhodláme se "pít z kalicha života sladké i trpké, příjemné i odporné" (cituji z husitské liturgie). Protože tak je to v pořádku. Ano, všechno je v pořádku! Věřím tomu i díky svědectví statečné a krásné ženy, která se do svých pětačtyřiceti let jmenovala Míša, ale nedávno dostala bílý kamínek s novým jménem.

Tajemný Bože, jsi světlem v naší temnotě, pokojem v našem nepokoji, plností v našich ztrátách. Prosím tě za všechny, kteří pomáhají lidem dojít důstojně až na konec pozemské cesty. Prosím o dar otevřenosti a dar důvěry, neboť vše, co prožíváme, v sobě nosí ukrytý smysl. Často jej nevidíme. Všechno, co je důležité, je očím neviditelné, ale vnímavá srdce, poraněná láskou a ochotná přijímat i ztráty jako přirozený běh věcí, taková srdce pohlédnou do tváře ukřižovaného a vzkříšeného Krista, který jim "setře každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo" (Zjevení Janovo 21, 4).