Vyhnanci z ráje se vracejí domů

Dnes večer mě navigace vede cestou, kterou neznám. Projíždím hustým lesem a náhle se objeví rudožlutá záře. Světelný klín. Leknu se - snad nehoří? Jak se blížím k horizontu , dochází mi, že je to zapadající slunce, oslnivé, ale ne spalující. Vzpomenu si na biblický příběh o hořícím keři, který nebyl ohněm stravován. Kdyby Mojžíš do toho zázračného ohně vložil ruku, vzplála by mu, ale neshořela. Toužím vzplanout! Odlepit se od silnice, vznést se ke světlu, vnořit se do ohně, stát se jeho součástí, splynout s ním a než se rozplynu úplně, vydechnout slastně: "Já a Otec jsme jedno." 

Vyjedu z lesa, rozprší se. Za tmy, s rukama neočištěnýma ohněm, odemykám dveře fary. Nevím proč, ale na mysli mi vytanou slova modlitby, kterou ani neumím celou, protože se ji nemodlím: "K tobě voláme, vyhnaní synové Evy..." Volám, neboť patřím také mezi vyhnance. Nejsem výjimečný. Jsem kapka v moři nesčíslných generací lidských bytostí. V srdci každé z nich se rozevřela trhlina. Vědomí ztráty. Byli jsme vyhnáni z ráje. Vrženi do existence, jejímiž základními charakteristikami jsou absurdita a tragika. Absurdní je, s jakým zaujetím a vážností plýtváme časem na tisíce nesmyslných a nedůležitých věcí. Tragické je, že nespravedlnost a neláska jsou věrnými průvodci životem. Trpíme, když se nám přisají na krk, působíme utrpení, když je věšíme na krk ostatním.

Každou volbou, každým rozhodnutím něco ztratíme, nějaká možnost se nám uzavře. Cesta se postupně zužuje. A čím je koryto řeky užší, tím proud teče rychleji a voda stoupá. Nakonec už není prostor pro volbu ani rozhodnutí. Jen prostor pro tiché odevzdání, přijetí nevyhnutelného, co přichází, ať chceme nebo nechceme. Bůh vstupuje do naší cesty, ať už jej vzýváme či nevzýváme. Hořící keř v srdci, ohnivá řeka, pulsující světlo. Je to okamžik, k němuž cesta směřuje. Okamžik prozření. Naše existence je absurdní - takže se nemusíme brát vážně! Můžeme se absurditě vysmát, odhalit její směšnost. Naše existence je tragická - a proto nesmíme být lhostejní a necitelní! Můžeme tragice vzdorovat, čelit jí silou soucítění a milosrdenství. 

Všechny ztráty a všechny stesky nás učí oprostit se. Stojíme nazí před Bohem, s prázdnýma rukama, obnaženou duší, krvavou trhlinou v srdci, kudy Bůh proniká dovnitř. "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji." Vyhnanci z ráje dojdou na to nejužší místo, kde už není kam uhnout. Kde roste ze země kříž jako strom života. Absurdita i tragika se zde protínají a proměňují se, neboť sám Bůh je přijal a vzal na sebe úděl bytostí, jež stvořil. Ztracený ráj byl opět nalezen! Exulanti se vracejí domů. Lotr ukřižovaný po Ježíšově pravici jako první. Já nejsem první, ani druhý, ani miliontý, protože nejsem ničím výjimečný. Jsem kapka v moři nesčíslných poutníků na cestě věčného návratu.

Poselství evangelia učí lidi, jak duchovně přežít, a dokonce prospívat uprostřed fundamentální absurdity. Realita je v zásadě tragická, ale Ježíš souhlasí s tím, že bude žít v rámci této tragédie a prožije všechno až po vzkříšení (řád + chaos = nový řád). Proto je tento vzorec řádu, nezbytného chaosu (výjimky z pravidla) a nového řádu na vyšší úrovni Božím vykupitelským plánem. Jestli chcete, říkejte tomu vzkříšení." (Richard Rohr)