Duch vylitý na každé tělo

Už jako student teologie jsem se obeznámil s tzv. Limskou liturgií, kde se říká: "V lásce k svým bratřím a sestrám vyvoluje Kristus některé z lidí, aby církev živili tvým slovem a dávali jí žít pomocí tvých svátostí." Chápu, že při bohoslužbě se nemohou všichni nahrnout na kazatelnu a za oltář se taky nemůže postavit někdo, koho si církevní shromáždění vybere metodou "kámen, nůžky, papír". Sice souhlasím s dobrým vojákem Švejkem, že "disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli po stromech jako vopice", ale přesto se vzpouzím a odmítám představu, že by si Kristus vyvolil jenom "některé z lidí". 

Ti "někteří" přece nejsou o nic více vyvolení než všichni ostatní, neboť každý, kdo uvěřil v Kristovo jméno a křtem se ponořil do Kristovy smrti a vzkříšení, získává podíl na Kristově duchu, na Duchu svatém. Kristův lid - společenství omilostněných hříšníků putujících dějinami - by proto měl být národem proroků a prorokyň podle Božího slova: "Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!" (Numeri 11, 29).

Často i v církvi přemýšlíme nad tím, co nás rozděluje a spojuje. Bohužel míváme sklon soustředit se na vnější věci, od nich odvozovat svou identitu a vyhraňovat se vůči "ne-stejným", kteří si vybrali jiné identitární znaky. V byzantské říši soupeřily frakce "modrých" a "zelených", mezi námi husity zase propukají spory, jestli je správná "černá" nebo "bílá" (míněna barva liturgického roucha). Problém nastává tehdy, když nás evangelium nakazí zhoubnou myšlenkou, že bychom naše vztahy mohli založit na principu "tak i tak", a nikoli "buď - anebo". Ve smrtelném ohrožení se však ocitne pouze identita vytvářená pomocí obrazu nepřítele. Naopak se probudí k životu naše pravá identita: "Jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem" (1. list Korintským 12, 13).

V době plné fake news, dezinformací a falešných proroctví je velmi důležité, abychom v našem organizovaném náboženství nezapomněli na prorocký rozměr křesťanského života a prosili o duchovní dary odpuštění, smíření a porozumění. Nebudeme věštit budoucnost, nebudeme násilím zavádět ráj na zemi ani předpovídat datum apokalypsy. Prorokovat znamená "mluvit v našich jazycích o velikých činech Božích" (Skutky apoštolské 2, 11), které pro nás Ježíš vykonal a stále je koná mocí Ducha svatého, přítomného v nás a mezi námi. Jsme však my přítomni svým duchem? Jsme si vědomi, co se na hlubinné úrovni s námi děje? Věříme, že se už naplňuje starozákonní proroctví: "Vyleji svého ducha na každé tělo" (Jóel 3, 1)?