Vytratit se do nikam?

Snad každý to někdy poznal. Hodně jsme se snažili, dali jsme tomu všechno. Mnohého jsme se třeba i vzdali, anebo to odsunuli stranou, aby se podařilo uskutečnit sen, kterému jsme věřili. A když přijde zklamání a ze snů zbudou jen trosky vzpomínek, nejradši bychom zmizeli ze světa. Ať nejsme na očích, ať si na nás neukazují prstem, ať si nás nikdo nespojuje se záměrem, který se nepovedl. 

Takto uvažují poutníci na cestě do Emauz, jimiž otřásla Ježíšova smrt na kříži. Je konec všem nadějím. Jdou pryč z Jeruzaléma, z centra dění. Ubírají se do vesnice, o které dnes ani nevíme, kde se nacházela. Zklamaný člověk už nechce nic jiného, než vytratit se do nikam. 

Příběh dvou emauzských učedníků ale svědčí ještě o něčem podstatnějším. Ukazuje nám, že vlastně neexistuje "špatná" cesta. I když se vydáme stezkou, na kterou nás nasměroval prožitek zklamání či bolesti, můžeme se právě na této nesmyslné cestě setkat se Smyslem, jenž se vyjeví v nejméně očekávané situaci a svou mocí způsobí, že naše životy změní směr. Otřesení a zklamaní učedníci se potkají se vzkříšeným Pánem. 

Evangelista Jan označuje Krista pojmem Logos, což se obvykle překládá jako Slovo. Význam je však širší: je to Smysl a Řád, smysluplný řád, schopný do sebe integrovat i chaos, který zasahuje do dějin a vstupuje do konkrétních lidských osudů. Na jakékoli cestě, i kdybychom na ní zakopávali o bludné kořeny, zůstává naděje, že nastane "okamžik Krista", jenž našemu putování daruje smysl. Důležité je nechat se tím smyslem oslovit, vstoupit s ním do rozhovoru. 

Odkrývání smyslu se děje v dialogu. Proto se Ježíš táže poutníků do Emauz: "O čem to spolu cestou rozmlouváte?" Zajímá ho, jak se cítí a co prožívají. Než jim začne cokoli vysvětlovat, projeví účast, neboť vnímá, že mají zármutek v srdci. Dává jim příležitost, aby se otevřeli a svěřili. Cesta do nikam se díky tomu pozvolna mění v cestu za Smyslem, na které se i smutné srdce rozhoří novou nadějí. Emauzští učedníci vyznávají: "Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil?"