Vyžádají si tvou duši

Bláznem a hlupákem je člověk, pokud se domnívá, že jeho život je zajištěn tím, co drží ve svém vlastnictví. Ve skutečnosti nic nevlastníme. Všechno je nám propůjčeno, svěřeno k dočasnému užívání. Člověk se vidí jako pán tvorstva, ale nevlastní ani svou duši. Byl obdarován existencí, byl povolán do života, který není jeho vlastnictvím, nýbrž posláním, úkolem: pečovat, spravovat, starat se. Stát na straně života a život rozvíjet, chránit, umožňovat mu zakořenit se a růst. Velice důležité je naučit se nahlížet na sebe jako na součást celku Božího stvoření. Nikdo není osamělým ostrovem. Jsme součástí pevniny. Nikdo neexistuje odděleně od ostatních, nýbrž ve vztazích, jejichž vlákna jsou vzájemně propletená. Neříkám, že není správné myslet i na sebe, své zájmy, svou práci, svůj život. Ale musíme si uvědomit, že právě tím, jak smýšlíme o sobě, ovlivňujeme i svět okolo sebe. Což se nám nakonec vždycky nějak vrátí.

V evangeliu podle Lukáše (12, 13-21) vypráví Ježíš podobenství o boháči, který se rozhodne postavit si nové a větší stodoly, aby měl kam složit hojnou úrodu. Na tom ještě není nic špatného, takto by se určitě zachoval každý rozumný hospodář. Přece nenechá shnít obilí na poli. Problém je jinde. Bohatý muž uvažuje: "Teď máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli." Čím byl požehnán, to chce mít jen pro sebe. Nerozdělí se, protože by ubylo ze zásob, jež mu dávají pocit zajištěné a bezstarostné budoucnosti. Jenže kdo z nás ví předem, co přijde? V budoucnosti neumíme číst, ale jedno je jisté: zítřek si tvoříme tím, jak žijeme dnes. Budoucnost se odvíjí od našeho chování v přítomnosti. Proto nejvíce záleží na přítomném okamžiku: tady a teď se rozhoduje o věčnosti! Říká se, že chceš-li pobavit Pána Boha, pověz mu o svých plánech. Ale vážně nevím, jestli naše lidské myšlenkové pochody připadají Bohu zábavné: "Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?"

Ježíšovo podobenství vyvádí z iluzorní představy, že materiální statky, na něž se člověk zaměří a spolehne, zaručují klidný život a šťastnou budoucnost. Zajištěnou existenci obrácenou do sebe, orientovanou na ego. Snad se nedopustím přílišné troufalosti, jestliže význam Ježíšových slov rozšířím i na statky nemateriální, duchovní povahy. Loni jsem doma zaplnil knihami všechna volná místa na policích. Odhadem polovinu z nich jsem přitom ani nepřečetl, ale považoval jsem za důležité vlastnit je, mít je pro sebe. Uvažoval jsem stejně jako boháč z evangelijního příběhu: "Co udělám? Starou knihovnu nahradím novou a větší! Mám zásoby moudrých myšlenek na mnoho let, stačí jen sáhnout a nalistovat..." Nezmoudřel jsem, ale učím se aspoň vysávat prach ze hřbetů knih, které dost možná skončí ve sběrně, až já skončím v domově důchodců. Hromadím duchovní bohatství, aniž bych z něj čerpal a dělil se o ně, aniž by z něj získávala užitek má duše, natož duše bližních.

Je tu však ještě něco horšího - a nebezpečnějšího. Bohužel se jedná o typický způsob, jakým zacházíme s informacemi, myšlenkami, duchovními tradicemi, s odkazem tolika inspirativních lidí z minulosti i současnosti. Vybíráme si z nich, co se nám hodí, co nás utvrzuje v dosavadním přesvědčení, co nám pomáhá zajistit si, že naše životy nebudou ohroženy rizikem proměny. Samozřejmě, že i tato představa je iluzorní. Riskantním a krizovým situacím se nevyhneme, vyplývají totiž z dynamiky života, který nemáme ve své moci a nemůžeme si jej naplánovat. Život je cesta a vše, co vstupuje do cesty, v sobě nese potenciál k proměně, příležitost k transformaci v celistvější a zralejší osobnost. Duchovní bohatství uložené v moudrých slovech a knihách pomáhá otevřeným duším, aby skrytý potenciál rozpoznaly a příležitosti nepromarnily. Jsme však otevření? Připravení nechat se oslovit i tím, co narušuje naše představy a nabourává uzavřené myšlenkové okruhy?

Ježíš varuje, že "ještě této noci si vyžádají tvou duši". Ale kdo si ji vyžádá? Andělé či démoni? Co když si ji vyžádají všichni ti spisovatelé, básníci, filosofové, teologové a učitelé, na které se rádi odvoláváme, citujeme z nich, ale přijímáme z jejich díla pouze to, co ladí s našimi dogmaty a kánony? A co když si naše duše vyžádají proroci, apoštolové, evangelisté a sám Kristus, protože si už příliš dlouho pleteme Bibli s trhacím kalendářem či kladivem na čarodějnice?