Vzdávám se tě!

Čtyřicet dní poté, co se Ježíš narodil, přinášejí ho rodiče do jeruzalémského Chrámu, aby ho zasvětili Bohu. Zasvětit znamená odevzdat. Marie s Josefem se vzdávají toho nejcennějšího, co mají - prvorozeného syna. Je to spojeno s obětí. Podle starozákonního ustanovení je nutné obětovat beránka. Pro nemajetné se počítá s úlevou - mohou obětovat párek holoubat či hrdliček. Taková je i oběť chudé nazaretské rodiny. Předepsaným obětním rituálem (nepochopitelným pro člověka moderního, ale zcela srozumitelným člověku archaickému) v podstatě "vykupují" své dítě nazpět, aby si je mohli odnést domů, pečovat o ně a vychovat je. Syn se jim vrací, ale už není jejich, nepatří jim. Je zasvěcen Bohu, zkrátka je - Boží!

Od té chvíle se Josef a Marie (hlavně Marie, jíž prorok Simeon předpověděl, že její duší pronikne meč) učí odpoutávat se od zažitých vzorců myšlení a chování, na nichž rodiče často ulpívají - především na vlastních představách o tom, co jejich potomkům zajistí úspěch a štěstí. Víme z psychologie, že tímto způsobem si rodiče na dětech kompenzují svoje nenaplněné touhy či uspokojují podvědomou potřebu ocenění, uznání a vlivu. Toho se Marie vzdá (jistě nikoli bez obětí a bolestí), neboť nahlédne, že Ježíše nemá ve své moci. Přizná mu svobodu vydat se cestou, kterou mu neukáže ona, ale Bůh, jeho Otec. Vzdá se svých plánů. Nebude udávat směr, nýbrž půjde v Ježíšových požehnaných stopách. Rozhodne se následovat ho. Zrodí se víra! Ježíšova svoboda osvobodí, promění a naplní i ji. A nejen ji, ale všechny, kdo se naučí umění vzdávat se a toto umění si krok za krokem osvojí.

V hluboce symbolickém příběhu Ježíšova zasvěcení v Chrámu se nám odhaluje samo jádro duchovního života. Duchovním čili spirituálním rozumíme vše, co je zaměřené k hledání smyslu lidské existence. Takové hledání si žádá praxi. Kdo chce duchovním životem opravdu žít, musí jej praktikovat, dolovat smysl ze všeho, co děláme "ve všední den i v neděli" (verš Egona Bondyho). Náboženství, uchopené jako oslava života a služba životu, je více než soustavou dogmat a morálních norem: spiritualitou v praxi, aplikovanou mystikou. Směruje nás ke svobodě - a tím ke smysluplné existenci. Doprovází nás při putování pouští do Zaslíbené země. Pomáhá nám probudit se. Učí nás vzdávat se všeho, na čem nezdravě lpíme a závisíme, ať už se jedná o věci, lidi, vztahy, ego.

Připomeňme si Ježíšova naléhavá slova: "Kdo ztratí svůj život pro mě a pro evangelium, nalezne jej." Když se něčeho vzdáváme, s důvěrou to skládáme Bohu do klína. On to velkoryse přijme. Od něho se nám to vrátí proměněné, jemu zasvěcené. Už to nebude naše, ale jeho. Nazývám to eucharistickým principem: při bohoslužbě odevzdáváme Bohu chléb a kalich s vínem, plody země i lidské práce. Bůh přijímá naši oběť. Posvěcuje a proměňuje ji tím, že sám se v ní zpřítomňuje v těle a krvi Kristově. Chléb a víno se nám vracejí už nikoli jako obyčejný pokrm a nápoj, ale jako svátostný Kristus v nás a mezi námi. Neuskutečnilo by se toto mystérium, kdybychom se nedokázali chleba a vína vzdát. Věřím, že eucharistický princip můžeme v každodenní praxi vztahovat na cokoli dalšího a takto "uvádět ve skutek své spasení", jak vybízí apoštol Pavel. Je to neuvěřitelně prosté. Začněme ještě dnes a řekněme tomu, co naši mysl i srdce dosud poutá: "Vzdávám se tě!"