Vzkříšení živých

Říkám si, jaký smysl by mělo křísit mrtvé, nebudou-li vzkříšeni ti, kdo žijí? Přivést k životu člověka, v němž odumřela naděje, touha, důvěra, láska, smysl pro krásu a schopnost vidět i konat dobro, to je mnohem větší zázrak než obalit kosti masem a kůží. 

Nechci, aby na konci věků na světlo Boží vylezly z otevřených hrobů hladoví zombíci, ale živoucí a šťastné bytosti. Proto věřím v možnost zázraku vzkříšení nás, kdo si o sobě myslíme, že jsme živí, ale nejsme živí dost. 

Vzkříšení nepočká až "na potom". Po smrti je pozdě. Už dnes můžeme být vyvedeni z hrobu svého smutku, strachu, apatie či frustrace, z hrobu vlastní minulosti, viny, ublíženosti, opakujících se vzorců. Ježíšovo zvolání "Lazare, pojď ven!" zní v každém okamžiku dějin, na každém místě, kde se člověk uzavřel sám do sebe jak do hrobky.

Zaslechnout Boží hlas dokážeme tehdy, když docela prostě uvěříme, že jsme byli stvořeni pro život. Ne proto, abychom pár desítek let přežívali, dočasně se na Zemi vyskytovali, ale abychom žili až na dřeň, procítili sílu života až do konečků prstů!

Pokud vás po přečtení těchto řádků začne v prstech aspoň zlehounka brnět, pak to možná svědčí o blížícím se zázraku. Duch života už do vás proniká. A vaše tělo už to ví...