Walk on the wild side

12.12.2020

Jan Křtitel, svatý divous a poslední z proroků, ztělesňuje mužnost, odvahu a rozhodnost. Nebojí se hněvu a tvrdých slov, ale nikoho od břehů Jordánu neodhání, dovede vyslechnout i poradit. Má jasno v tom, kým je a kým není. Nevadí mu, že "slušní a zbožní" občané ho považují za blázna. A nedělá mu problém uskrovnit se, vyžít z mála (v praxi z kobylek a medu divokých včel, jimž se podobá svou divokostí a zároveň schopností vydat ze sebe něco sladkého a výživného).

Jan se spřátelil s pustinou. Právě na poušti, kde se otevírá nekonečný obzor a kde je nutné ode všeho se oprostit a vzdát se veškerého pohodlí (včetně pohodlnosti ve víře, myšlení i citech) vyzývá k životnímu obratu posluchače, kteří se odhodlali za ním přijít. Někteří z nich ale neunesli, že nekompromisní buřič oděný velbloudí srstí je opravdu "sjel z tý drsný strany", jak se opakuje v refrénu slavné písně Lou Reeda. 

Svým poselstvím totiž Jan otřásal svědomím a probouzel z iluzí o morální nadřazenosti. Celníci a děvky mu uvěřili a činili pokání, na rozdíl od počestných farizejů a chrámových kněží. Ostatně o prostitutkách (a prostitutech) se vypráví i ve zmíněné Reedově písni.

Bylo by chybou považovat Jana za excentrickou postavu z dávné historie, která kdysi kázala a křtila, ale dnešku nemá co říci. Naopak! Naléhavě promlouvá do současné krize mužství. Zdravě provokuje rozmazlené a zhýčkané konzumenty všeobjímající mateřské péče a pěkně od podlahy jim sděluje, že už je na čase, aby dospěli z chlapců v muže, převzali odpovědnost, plnili povinnosti, neuhýbali před riskantními rozhodnutími, zastávali se slabších a usilovali o spravedlnost.

Ježíšův předchůdce Jan představuje vzor "netoxické" mužnosti. Symbolizuje také potlačený a vytěsněný archaicky zemitý rozměr mužské i ženské psychiky. V jeskyni naší duše podřimuje pravěký bojovník a lovec, u ohniště si zpívá jeho družka, stahuje z kůže ulovené zvíře a neomdlévá při pohledu na krev. Avšak ohniště dohasíná, protože se o ně nestaráme. Nevíme si rady s emocemi, nejsme srovnaní se svými touhami a vášněmi, nedbáme na intuici, nevnímáme tělo jako posvátné, špiníme zemi, z jejíhož prachu a hlíny jsme povstali.

Hlas volajícího na poušti nás nabádá, abychom se nechali pokřtít a ponořili se do vířivé hlubiny existence, přestože je temná a nebezpečná. Patří k nám. Jsme to my! Naše kořeny. Tisíciletá minulost, kterou popíráme a odvracíme se od ní s odporem, čímž mrzačíme vlastní lidství. Pokud s odvahou a důvěrou vědomě nepřijmeme tu svou "drsnou stranu" a nezačneme s ní pracovat, hledat náležité uplatnění pro její živelnou energii, buďme si jistí, že nikdy nevyrosteme v celistvé a zralé osobnosti.

Zůstaneme neuroticky sevření strachem ze svého stínu, ale zároveň přesvědčení, že nepotřebujeme obrat a proměnu. Pak se ovšem nedivme, že Janova obžaloba farizejů dopadne i na všechny změkčilé pokrytce 21. století: "Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem?"

Hele, zlato, sjeď to z tý drsný strany. (Lou Reed, Walk on the wild side, 1972)