Zajeď na hlubinu

Stanislaw Lem v románu Solaris vypráví o planetě, kterou tvoří inteligentní oceán. Vnímá nejtajnější přání astronautů, kroužících v kosmické lodi na oběžné dráze, ale i skryté rány v jejich duších. Se záhadným oceánem se nelze dorozumět, není možné se do něj ponořit, pohybovat se v něm jako v přirozeném životním prostředí. Taková je i naše zkušenost. Jsme odděleni od mnohého, co je pro nás důležité. Navázat přerušená spojení se často nedaří. Kroužíme osaměle po drahách, jež se neprotínají. 

Když přemýšlím, k čemu připodobnit Boží lásku, vyvstává mi před očima obraz nekonečného blankytně modrého oceánu. Nikoli nepřístupného a nekomunikativního, vylíčeného v Lemově knize, nýbrž oceánu, který je velikým tlukoucím srdcem, Nejsvětějším Srdcem, nabízejícím objetí, spočinutí a nalezení vytoužené prvotní jednoty. Jeho náruč je hřejivá a otevřená pro každého. Nádherný oceán Božího milosrdenství nás ubezpečuje, ať neváháme skočit do jeho vysokých vln. Neboť nás obklopí láskou. Budeme jako děti plovoucí v mateřském lůně.

Ježíš povzbudil rybáře Šimona, který se později stal apoštolem Petrem: "Zajeď na hlubinu!" (Lukáš 5:4). Lidský život zde na Zemi je vlastně tréninkem před touto cestou všech cest. Většina z nás pociťuje strach ze smrti, snad i proto, že správně tušíme, že smrt je okamžikem neodvolatelného rozhodnutí, k němuž všechno směřuje: teď už musíme odrazit od břehu, zajet na hlubinu a ponořit se do Božího srdce. Hučícím vlnám a vzdouvajícímu se příboji čisté lásky už nelze odolávat. Je na čase poddat se a přijmout, co přichází. Vyslyšet volání hlubiny. 

Ve službě kaplana v pečovatelském domě jsem poznal staré i mladé lidi, kteří se nebáli onoho posledního skoku. Připravovali se na něj a vyhlíželi jej beze strachu. Těžce onemocněli a již delší dobu se loučili se světem. Odpoutávali se od jeho radostí i bolestí, což svědčilo o důvěře a odvaze. Zdáli se den ze dne slabší a křehčí, ve skutečnosti však byli čím dál odhodlanější a silnější. Skláním se před jejich památkou a chovám naději, že jejich dobré duše se nyní již rozzářily, neboť oceán Boží lásky je zahrnul bohatými dary. Jak úžasné dary to jsou, na rozdíl od nás oni už vědí. Přejme jim, ať se z nich radují a v hlubině Boží lásky ať odpočívají v pokoji!

Tyto řádky s vděčností připisuji Dáše, mé sestře v Kristu. Milovala moře a ráda se v něm koupala. Zesnula doma na III. neděli adventní. Dva týdny před tím přišla naposledy mezi nás na bohoslužbu, aby se rozloučila. Už se chystala k ponoru na hlubinu. Platí o ní výrok proroka: "Já, Hospodin, tvůj Bůh, vzdouvám moře, až jeho vlny hučí. Až to spatříš, rozzáříš se, tvé ustrašené srdce se radostně rozbuší, neboť hučící moře tě zahrne svými dary" (Izajáš 51:15, 60:5).