Žena a spása světa

Když se řekne "žena", okamžitě se mi vybaví verš z písně undergroundového kazatele Sváti Karáska: "Ženský, ty jsou fajn, to se ví, se ví." A proč jsou ženy tak "fajnové"? Prostě proto, že jsou! Bez nich by život byl neuvěřitelně nudný a šedivý. Chyběly by v něm barvy lásky a vůně tajemství.

Každý člověk je tajemstvím sám sobě. Muži a ženy jsou zas tajemstvím jedni pro druhé. Básnířka Sylva Fischerová se táže: Co mohu vědět? / Co mám dělat? / V co smím doufat? / Ptá se člověk / a tak sám je otázkou / Otázka obalená masem / chodí po zemi.

Jako by nestačilo, že sami sobě jsme otázkou, ještě více otázek se nám otvírá při setkání s dalšími lidmi. Mezilidské vztahy jiskří kreativním napětím, dynamikou, bez níž bychom se v životě nikam neposunuli. Zvlášť intenzivně se dynamika života promítá do vztahů mezi muži a ženami, do vzájemného stýkání, dotýkání i potýkání obou pohlaví. 

Žena je mystérium, jímž je korunováno Boží stvoření. Vždyť podle vyprávění Geneze byla stvořena jako poslední z celého Božího díla. Tajemstvím ženy jsem přitahován a fascinován, neboť v ženě se zrcadlí cosi podstatného z tajemství samotného Boha - Boží krása a něha, Boží touha a citlivost, Boží péče o svět, ale také Boží moudrost, kterou teologie křesťanského Východu zosobňuje v postavě Sofie, jíž byl zasvěcen velechrám v Cařihradě a do níž se zamiloval Konstantin, jeden ze slovanských věrozvěstů. Moudrost promlouvá ve Starém zákoně: "Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty, dřív, než co konal odedávna" (Přísloví 8, 22). Sofií se Boží dílo začíná, Evou se dovršuje!

Žena je nejen tajemstvím, ale i věčnou inspirací a výzvou. Svým tělem je totiž bytostněji než muž spjata se zemí a přírodou, s jejími rytmy a cykly. Zároveň je nositelkou Ducha, který je v hebrejštině ženského rodu (odvážím se říci "Duška Svatá"). Žena ukazuje k mateřské tváři Boha, protože je dárkyní a ochránkyní života. Mimochodem, v sepětí ženy s Duchem Svatým, Pánem a Dárcem života, podle mého názoru spočívá skutečný smysl mariánské úcty.

Není náhodou, že právě ženy zastávají klíčové úlohy ve výchově, vzdělání, zdravotnictví a sociálních službách, ve starosti o vztahy, rodinu, domov a životní prostředí. Všude, kde mohou, pečují o rozvoj a růst života. Požehnanou službu životu konají i ženy v církvi. Obohacují křesťanskou spiritualitu například důrazem na ekologii a sociální práci. Nepodléhají tak snadno "profesní slepotě", protože mívají časté přesahy do jiných důležitých sfér. Originálním pohledem přispívají k hlubšímu porozumění biblickým textům, aktualizují poselství evangelia. 

Muži tíhnou k technickým a logickým řešením,  rádi vytvářejí ideje a systémy. Díky Bohu - a díky ženám! - naštěstí v těch systémech se dá žít, neboť ženy je dovedou zútulnit a zlidštit.

Ze srdce děkuji milujícím ženám, které mě inspirují, na prvním místě ženám v mé rodině - manželce Lucii, sestře Kateřině, mamince a babičce. Poděkování právem náleží i ženám v náboženských obcích, kde působím jako farář. Bez jejich obětavé služby, modliteb a nasazení by sokolovské a chebské farní společenství nemohlo fungovat, což platí dvojnásob v současné velmi náročné pandemické době, která nás všechny podrobuje těžké zkoušce.

V teologii jsem vlastně "feminista". Spolu s Pavlem Evdokimovem, autorem pozoruhodné knihy Žena a spása světa, totiž věřím, že královské kněžství Božího lidu se v míře nejvyšší uskutečňuje v ženách, neboť ony jako nositelky Ducha obnovují tvář Země krásou a dobrem, jimiž je Bůh obdařil. Tak se naplňuje naléhavá prosba "Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země" (Žalm 104, 30) a s ní i Dostojevského proroctví, že "krása spasí svět".