Život je plný překvapení
Jaké jsou Vaše motivace k
souhlasu s kandidaturou, kdy ve Vás uzrálo rozhodnutí k vykonávání poměrně
náročné biskupské služby?
Rozhodnutí nebylo snadné ani samozřejmé. Možnost kandidatury na biskupskou službu jsem začal zvažovat poté, co abdikoval bratr Filip. Letos v březnu mi pomohl pobyt na postních duchovních obnovách naší Plzeňské diecéze, kde jsem mohl v klidu přemýšlet, modlit se a hovořit o tom s přáteli. Důležitá byla i podpora od rodiny, farníků a nejbližších kolegů. Takže rozhodnutí zrálo v čase. Musel jsem ujít kus cesty, než jsem došel k tomu, že je to výzva, kterou mám přijmout. Zejména během posledních let jsem nasbíral zkušenosti, které mi pomohly ujasnit si, na co je dobré z minulého období navázat, a co je nutné dělat jinak. Znám naši diecézi zevnitř, záleží mi na její stabilitě a rozvoji a na lidech, kteří v ní slouží. To je pro mne hlavní motivací ke službě biskupa.
Jak byste nejlépe vystihl biskupskou službu?
Především si myslím, že biskup musí mít pouto k regionu, kde slouží, a vztah k lidem, o které má pastýřsky pečovat, doprovázet je a inspirovat k následování Krista. Pro mne je určující, že v Plzeňské diecézi jsem doma. Bezmála dvě desetiletí jsem farářem v západních Čechách (Sokolov, donedávna Cheb, několik bohoslužebných středisek) a kaplanem, který naslouchá příběhům lidí v tamních zařízeních zdravotní a sociální péče. Díky službě na úřadu diecéze jsem od roku 2017 procestoval tisíce kilometrů (bez nadsázky) po celé diecézi, která zabírá tři kraje, řešil nejrůznější úkoly, navštívil většinu náboženských obcí, řadu z nich opakovaně, leckde mám i silné osobní vazby. Cítím vděčnost a zodpovědnost za místa a lidi, které jsem poznal. Vnímám diecézi jako společný dům. Podle Písma je biskup "správce Božího domu" (Titovi 1, 7), což je krásný úkol: nikoli vládnout, uspokojovat vlastní ambice, nýbrž spravovat, starat se o dům, který nepatří biskupovi, nýbrž Bohu.
Jak vnímáte slova sv. Augustina: "V důležitých věcech jednota, v méně důležitých svoboda, ale ve všech láska" - a upřímně, řídíte se jimi?
Aby se jimi člověk mohl řídit, anebo se k jejich významu alespoň přiblížit, měl by nejprve na duchovní cestě dojít k poznání, co je doopravdy důležité a co je druhotné. A k takovému poznání vede jedině láska. Proto si připomínám slova apoštola Jana: "Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí" (1. Janův 4, 20). V církvi žijeme z víry, že každý z nás je milován Bohem, vždyť Bůh nám daroval to nejcennější – život svého vlastního Syna. Věřit v Boha v tomto smyslu znamená věřit, že Bůh miluje všechny ostatní stejně jako mě. A to mne zavazuje hledat si k nim cestu a vést dialog, budou-li o něj stát. Tohle je důležité. Pokud v tomto neusilujeme o jednotu, pak si buďme jistí, že jednotní nebudeme v ničem.
Máte možnost sledovat jednání druhého kandidáta, sestry Evy Mikulecké? Existuje něco, co byste na ní vyzdvihl a co je pro Vás inspirativní?
Sestru Evu znám dlouho, ale
málo. Potkáváme se na celocírkevních akcích. Vím, že Praha-Michle, kde slouží
jako farářka, je živou náboženskou obcí, s přesahem do oblasti sociální péče a
dobročinných aktivit. Z tohoto důvodu, a také proto, že je etablovaná v Pražské
diecézi, kde působí i v diecézní radě, mne její kandidatura na biskupskou
službu v Plzeňské diecézi velmi překvapila. Ale život je plný překvapení, život
v církvi nevyjímaje. A to je dobře! Kde panuje nuda, kde se dá vše předvídat a
nic nového se neděje, tam se jenom těžko uvolní prostor pro radost z evangelia
a pro nečekanou, překvapivou naději, že Kristus "všecko tvoří nové" (Zjevení
21, 5). Takže Bohu díky za všechny lidi, kteří umějí překvapit!
rozhovor pro Český zápas, týdeník Církve československé husitské (foto archiv autora)