Život, nebo hra na život?

V Ježíšově učení nalezneme apely k odvaze, výzvy "nebojte se". Strach je přirozený, a někdy i sebezáchovný. Pokud se jím však necháme ovládnout, přestaneme žít. Vždyť život ve strachu není skutečným životem, nýbrž ustrašeným živořením. Pravá odvaha je mimo jiné odvahou žít v pravdě a "milovat pravdu", jak by zdůraznil Hus. Na Ježíšovi můžeme vypozorovat, že se nebojí žít, a proto se nebojí žít v pravdě. A nebojí se ani sdělovat pravdu ostatním a konfrontovat je se skutečnými motivy jejich jednání. Dělá to ovšem s láskou, která si přeje osvobozovat, nikoli ponižovat a ostouzet. Je velkým uměním uvést ve známost i nepříjemnou pravdu tak, aby se naplnilo evangelium: "Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými" (Jan 8, 32).

Za Ježíšem jdou zástupy lidí, kteří byli svědky zázraku rozmnožení chlebů, a nedokážou sami sobě přiznat, proč Ježíše následují. Musí jim to říct: "Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se." Jinými slovy: domnívali se, že zůstanou-li s Ježíšem, budou se mít dobře, nebudou hladovět, nebudou se už muset starat o živobytí. Je mi to až trapné, ale je třeba přiznat si, že něco podobného občas motivuje i nás, kdo sloužíme v církvi (nebo v kterékoli jiné pomáhající profesi). Naše důvody nejsou vždy idealistické a vznešené, ale někdy i pragmatické a přízemní. Nicméně je úlevné přijmout fakt, že tomu tak je, a nehrát si pokrytecky na odhmotněného svatouška, co je živ ze vzduchu a vody a jeho víra je natolik povznášející, že už se nedotýká země ani konečky prstů.

Je v nás mnohem více hlíny a prachu, než by nám bylo milé a příjemné. Ale právě z hlíny a prachu stvořil Bůh člověka a vdechl mu duši - dech života! Když si přiznáme pravdu o sobě, můžeme i svou lidskou omezenost a slabost nabídnout Bohu, aby s ní konal zázraky, na které se neodvažujeme ani pomyslet, natož uvěřit, že zrovna s námi by se mohly začít dít! A jsme opět u odvahy. Co kdybychom si uvědomili, že víra je odvahou k přijetí vlastních limitů, a zároveň odvahou k proměně, kterou s námi Bůh učiní právě skrze to, co se nám na sobě vůbec nezamlouvá, za co se stydíme, čeho se bojíme a co pečlivě skrýváme?

Jestliže se odvážíme žít v pravdě, probudí se v nás nový, pozorný člověk, o němž píše Edward Stachura v knize Fabula rasa: "Netajíš před sebou motivy, které řídí tvé chtění, přiznáváš si je, vytahuješ je na světlo, strháváš z nich šat, převlek, demaskuješ je, na dřeň, do naha. Žádný z těch motivů - přiznaný, odhalený, nahý - není vůbec hezký, spíše jsou dost nehezké, ubohé... Pokud něco nepřiznáš, pokud před sebou něco zatajíš, pak je to celé k ničemu, pak je to hra se sebou samým na schovávanou, jenom hra, nic vážného. Ale život je vážná věc. Tedy: buď život, nebo hra na život."