Známe lásku, která přesahuje lásku?

Padající list je vyšší než strom. A my? Známe lásku, která přesahuje lásku? (Vladimír Holan)

Jací lidé chodili každou sobotu do nazaretské synagógy v Ježíšově době? A jací lidé se dnes potkávají při mši v kostele? Liší se od sebe výrazně? Ale samozřejmě, řekli bychom. Vždyť oni nevěřili v Ježíše, kdežto my ano - a proto se účastníme křesťanských bohoslužeb! Opravdu jsme tak odlišní? Pochybuji. Jedni druhým se až nepříjemně podobáme - naším lidstvím, které dosud není dovršené a celistvé. Právě uznání vlastní nedokonalosti, nahlédnutí, že všichni jsme velicí průšviháři před Hospodinem, by mělo být pravým důvodem, proč se společně modlíme. Liturgie začíná zpytováním svědomí a vyznáním hříchů. Víme, jak to s námi je, a chceme s tím něco dělat. Přijímat od Boha, co potřebujeme k naplnění našeho lidství. Co je nezbytně nutné k dalšímu pokračování v Cestě, na níž bude lidskost dovedena do cíle. 

Jenže co nastane, když se nedokonalí a do sebe zapouzdření průšviháři (kteří si však svého stavu nejsou vědomi a odmítají sebereflexi) zblízka setkají s člověkem dokonalým, svatým, s Bohem sjednoceným? Nesnesou ho. Protože nechtějí, aby jim rozbil ideologické a náboženské konstrukty o světě, o životě, o "jejich" Bohu. Ježíš nepřišel potvrdit svým nazaretským sousedům, že znalost Bible z nich dělá automaticky lepší lidi, než jsou Řekové a Římani. Stejně tak Ježíš nepřichází mezi křesťany jako na zavolanou, zmáčknutím kouzelného čudlíku na oltáři, aby je zas a znovu ujistil, že jsou vyvoleni a spaseni, neboť ho velebí písněmi z církevního zpěvníku a "čarují s oplatkou". Přišel tehdy a přichází i teď, aby každého, kdo mu otevře srdce, obdaroval svou láskou - oživující, osvobozující a uzdravující láskou, která věří a doufá, nepočítá křivdy a "vždycky se raduje z pravdy" (1. Korintským 13, 1-13). 

Pravda, kterou v Nazaretě nechtěli slyšet - a neradi ji slyšíme i v církvi - není totiž pravdou o "tamtěch od vedle", ale o nás. O stavu našeho lidství. O práci, jež nás čeká. Naším úkolem není měnit ostatní, dokonce nemusíme měnit ani sebe, ale svůj přístup ke všemu, na čem jsme si dříve zakládali, anebo co jsme až příliš dlouho přehlíželi. V církvi jsme citliví na nedostatek víry, míváme výčitky, když na nás dolehnou pochybnosti. Zaháníme je od sebe, aniž bychom se ptali, odkud se berou a co je za nimi. Pochybnosti naznačují, že naší víře něco podstatného schází. Apoštol Pavel to věděl a nebál se vyznat: "Bez lásky nic nejsem."

Láska je víc než emocí. Je rozhodnutím. Odvahou k bezbrannosti, k odevzdání se, k sebe-zapomnění ve spojení s druhým, který od nynějška už pro mě není druhý, nýbrž První i Poslední, Alfa i Omega. Bez napojení na lásku Boží, z jejíhož pramene se napájejí i mezilidské vztahy, je člověk pouze prach, třebaže "nejvyšší mocnina prachu", jak se vyjádřil Shakespearův Hamlet. Boží láska se vtělila, přijala na sebe lidskou podobu, řekla "ano" člověku. Když jí odpovíme svým "ano", promění naše lidství a povede je z prachu až k Boží podobě. Je tu však problém. Tzv. nazaretský syndrom, jímž v církvi trpíme. Známe Bibli. Známe rituály, písně a modlitby. Ale: Známe lásku, která přesahuje lásku?

citace: Vladimír Holan, báseň Padající list, sbírka Předposlední, kniha Propast propasti (1982)