Znovu se zamilovat není hřích

Podle čeho se pozná Ježíšův učedník? Podle lásky. Jak prosté - a jak těžké! Protože lásku nemáme pod kontrolou. Nevíme, co s námi provede. Láska je nebezpečná. Může nás totiž opravdu změnit!

Spíše bychom očekávali, že Ježíšův učedník se pozná podle víry. Samozřejmě podle té pravé víry, kterou v církvi umíme "měřit". V obývacím pokoji máme teploměr, v kostele zas "věroměr", podle nějž se pozná, kdo je "správný věřící". Dokáže se pokřižovat a nalistovat píseň ve zpěvníku. Ví, kdy si při mši stoupnout a kdy kleknout. A když je po všem, hodí drobné do kasičky.

Víra v biblickém a kristovském pojetí ale není totožná s naučenou technikou, jak "přežít" v církvi, ani s osobním přesvědčením "o něčem". Především je postojem důvěry. A právě v tomto základním postoji se víra dotýká lásky. Neboť učedník důvěřuje, že je láskou obdarováván a s láskou přijímán. Věří, že je nejen láskou zahrnován, ale že ve společenství s dalšími je přímo zahrnut do lásky, kterou je Bůh - živoucí a nekonečná Láska. Učedník si jí odevzdává a vrůstá do ní v mezilidských vztazích i ve vztahu k zemi, tvorstvu, přírodě, vesmíru.

Cesta životem je však značně riskantní podnik. Unaveni každodenními starostmi a provozem zapomínáme na to podstatné. Ztrácíme svou "první lásku", mladické okouzlení skutečností, že mohu milovat a být milován. Protože na mne doléhají zdánlivě důležitější a naléhavější věci. Hoří termíny. Volají povinnosti. Složenky se samy nezaplatí. A čím déle jsme na cestě, tím více budeme životem "otlučeni", neboť zklamání a selhání se nevyhnou nikomu.

Také v citové oblasti jsme zraňováni - a zraňujeme druhé. Obojí bolí. Po smutných zkušenostech s ranami, které člověk utrží i rozdá, je pochopitelné, že okouzlení vyprchá a převládne opatrnost a skepse. Bezpečný odstup od emocí. Odpoutání se od nezmapované a tajemné sféry srdce. Jenomže propadnutí skepsi nezůstane bez následků. Na všem ulpí hořká pachuť. Ze života se vytratí radost.

Navenek všechno působí normálně. Radost a spokojenost lze úspěšně předstírat. A skepsi skrývat za maskou starého idealismu, který ale už nebude autentickým postojem, do něhož vkládám srdce, nýbrž divadýlkem, jednou s prvky nechtěně komickými, jindy tragickými. Učedník Páně, který přestal naslouchat srdci a nemá - ani už netouží mít - "lásku jako na počátku" (Zjevení 2, 4), dost možná skončí jako politováníhodný "tragikomik Páně".

Abychom tak neskončili, proto dobrý Bůh dopouští zamilovanost. Vrací nám do života jiskřivé emoce, o kterých jsme se domnívali, že jejich čas dávno pominul. Božím dopuštěním se obvykle míní živelná či jiná pohroma. Když se náhle prolomí ochranné hráze stereotypu a člověk se znovu zamiluje dejme tomu ve středním věku, nemusí to však dopadnout katastrofálně, nýbrž požehnaně. Zamilovanost má totiž sílu vzkřísit v nás důvěru, že jsme schopni lásky - přijímat ji, sdílet ji, žít v ní. Probouzí v nás odvahu znovu se napojit na srdce - svoje, svých blízkých, a na svaté srdce Ježíšovo, do něhož jsme se křtem ponořili.

Katolický kněz Kryštof Grzywocz, který působil i jako terapeut, poukázal na to, že "každý pocit se objevuje pro náš vývoj. A neděje se to náhodou. Lidé se zamilují několikrát za život, i když mají manželku a manžela, jsou kněžími nebo jeptiškami. V některých ohledech se to mělo stát. Jde o zušlechtění člověka, jeho zcitlivění pro přítomnost druhého, aby mohl prohloubit sebou zvolenou formu lásky. To, co bych chtěl dát osobě, do které jsem se zamiloval, zapojuji do reality, kterou jsem si již vybral, která časem ztuhla a je třeba ji očistit. Rozebírám, co mi chybí v manželství nebo kněžství a co nacházím v tomto pocitu, který mě potkal". 

Znovu se zamilovat není hřích! Je to šance na restart, obnovu ducha mladosti, jak se zpívá v žalmu 103: "Tvé mládí se obnovuje jako mládí orla." Znovu pocítíme, že není nic důležitějšího a naléhavějšího, než milovat a být milován. A můžeme se pustit do díla! Uvolníme cestu lásce, aby opět proudila do vztahů, které - slovy Kryštofa Grzywocze - "jsou naší životní volbou". Ať už jde o manželství, kněžství či obecněji o život víry, o naši církev a křesťanství, bez lásky se v nich nerealizuje smělá vize Klementa Alexandrijského: "Jsme v plnosti mládí a naše mladost nikdy nezestárne. Jsme navždy mladí, navždy noví - ti, kdo mají účast na novém Slovu, přece musejí být noví!" 

foto: kříž na hoře Bortelhorn ve švýcarských Alpách, kde K. Grzywocz zahynul v roce 2017

zdroj: https://opole.gosc.pl

Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali. Jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (Jan 13, 34-35)