Když to vypadá, že všecko jde od desíti k pěti a člověk je v pokušení podléhat apokalyptickým vidinám zmaru a chaosu, vyvstává o to naléhavěji otázka, co můžeme a máme dělat, "aby radost nezmizela", jak říkával básník Ivan Martin Jirous. Vůbec toho není málo, co se udělat dá, ale čím začít? Co třeba tím, že uposlechneme biblické výzvy k radosti...

Míváme sklon podceňovat slova, nepřikládat jim váhu. Lehkost, s jakou vypouštíme z úst zbytečné, hloupé a zraňující věty, by se dala označit za prohřešek proti lidství, neboť dar řeči je jedním z atributů lidskosti. Význam tohoto daru si uvědomíme ve chvílích, kdy žízníme po dobrém slovu a připadá nám, že jsme uvízli v pustině, v osamění, do něhož...

Předevčírem na ekumenickém modlitebním setkání kolegové prosili hlavně za sílu obstát proti zlu, které řádí ve světě a způsobuje neomluvitelné a neobhajitelné utrpení. Určitě je správné, abychom nezavírali oči před zlem a dokázali se zastávat bližních, volajících po spravedlnosti a milosrdenství a potřebujících naši pomoc.

Poslední neděle církevního roku je zasvěcena oslavě Ježíše Krista Krále. Titul "král" bývá historicky spojován s výkonem svrchované moci. A skutečně, kdybychom se podívali, jak byl v minulosti Ježíš ikonograficky znázorňován, viděli bychom ho na mozaikách v kupolích středověkých chrámů zobrazeného právě takto - jako panovníka nad zemí i celým...

Procházím se centrem Plzně a v Šafaříkových sadech mou pozornost upoutá osamělá růže mezi odkvetlými stonky. Poslední kvítek chladného podzimu. Působí hrdinsky a zároveň zranitelně. Vždyť boj proti nastupující zimě nemůže vyhrát, a přesto stále ještě odolává.

Letošní 17. listopad vyšel na předposlední neděli církevního roku, o které se při bohoslužbě čtou biblické texty spojené motivem blížícího se konce - ať už konce lidského života, nebo konce jeruzalémského chrámu. Jak navázat poselství svátečního Dne boje za svobodu a demokracii na téma konce či konečnosti? Škarohlídi by hned věděli - svoboda končí...