Nedělní ráno. Vstoupím do kaple. Do nosu mě praští nepříjemný odér. "Smrdí to tady jako v nemocnici," postěžuju si kostelníkovi. "Nic necítím," odpoví, "ale nejspíš vytřeli podlahu savem." Je dobře, když se dbá na čistotu. Ale zrovna dneska se bude číst z evangelia o Marii z Betánie, která Ježíšovi pomazala nohy drahou mastí z nardu, otřela mu je...

Je-li člověk zotročen, zbaven svobody a sebeúcty, ničí ho to, ohýbá, zbavuje tváře. Přestává se vnímat jako lidská bytost. Tak dlouho se mu dává najevo, že je kusem hadru, odpadem, až se tak začne skutečně cítit. Dívá se na sebe pohledem otrokáře. Vnější tlak se proměňuje ve vnitřní. Nejprve se ohne hřbet a pak se přikrčí duše, zraněná a...

Letos o Velikonocích si připomenu, že od mého křtu uplynulo 25 let. Pokřtěn jsem byl v Praze-Nuslích. Kdo zasedne do lavice v nuselském husitském sboru, nemůže si nevšimnout nápisu na stěně: "Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko" (Izajáš 55, 6). V jakých situacích je nám Bůh nablízku? Kdy je správný čas...

Vedu tak trochu kočovný život, hodně času trávím na cestách, za volantem, ve vlaku, nebo na pěších pochůzkách po městě. Občas na mě doléhá pocit osamělosti, smutek z odloučení, únava. Tehdy si připadám jako cizinec, který putuje od města k městu, od kostela ke kostelu, od domu k domu.

V pubertě jsem snil o slávě. Představoval jsem si, že budu uznávaným básníkem a populárním zpěvákem v rockové kapele. Když jsem se stal křesťanem, spřádal jsem fantazie, že od Boha dostanu moc uzdravovat nemocné. Nejenže tím zachráním hodně lidí, ale nadto se proslavím, budu vyhledávaný a žádaný, mnohé obrátím na víru a pomůžu jim najít smysl...

Do postní doby si nesu velkou radost a zároveň bolest. Obojí souvisí s důvěrou. Radost z poznání, že Bůh důvěřuje nám, tobě i mně. Bolest ze zkušeností, jak málo důvěřujeme Bohu, sobě i ostatním, včetně těch, které oslovujeme "sestro" a "bratře". Ta radost je jako med a bolest jako popel.