Budeš mýma rukama?

Asi každý ví, že Mariánské Lázně se pyšní zpívající fontánou. Přitahuje pozornost, proto mi unikalo, co se ukrývá v její blízkosti. Teprve po novém roce jsem si všiml, že kousek od fontány stojí mezi stromy socha nahé ženy. Nenápadně krásná. Něco však její kráse chybí. Nemá ruce. Možná záměr sochaře? A pokud ano, co chtěl - jakoby nedokončeným - uměleckým dílem vyjádřit?

Třeba jenom napodobil torza antických soch. Ale nevolá torzo po dokončení, dotvoření? Pohled na bezrukou sochu mi připomněl, že všichni se na cestě životem dostáváme do situací, kdy "nemáme ruce", ne snad proto, že by nám upadly, ale protože nám přestaly sloužit, anebo si už jimi neumíme zajistit, co v dané chvíli potřebujeme. Když vlastní ruce nestačí, když si v krizi připadáme bezmocní, polámaní a neúplní, co uděláme? 

Je tu možnost, že zůstaneme torzem. Uzavření do sebe. Navenek se prezentujeme líbivým povrchem. Schováváme před ostatními svou bolest, selhání, těžkosti, pochybnosti. Nepřiznáme si, že sami to nezvládáme. Nepojmenujeme problém, neřekneme si o pomoc. Anebo se rozhodneme pro jinou možnost. V nouzi nejvyšší se obrátíme na druhého člověka s prosbou: Budeš mýma rukama? 

Což vede k další otázce: Jsem připravený nabídnout své ruce? I někomu, kdo přemýšlí a volí jinak než já? Kdo patří do "jiného tábora" a jeho odlišnost je mi spíše kamenem úrazu, než výzvou k sebereflexi? Nebude pro mě satisfakcí, že člověku, jenž mě dráždil svou jinakostí a zklamal neochotou ztotožnit se s mými názory, životní jistoty náhle vypadly z rukou? Určitě by se mu to nepřihodilo, kdyby zůstal na mé straně! 

Nezdravou stranickou mentalitu - a její projevy - popisuje apoštol Pavel: "Dověděl jsem se o vás, že jsou mezi vámi spory. Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu." Dokážu podat ruku svému odpůrci, který se - na rozdíl ode mě - nehlásí k Pavlovi a straní Apollovi? Vzhledem k aktuálnímu politickému dění v České republice si pokusně na místo Apolla dosaďme jméno druhého prezidentského kandidáta. Apollos nám to doufejme promine. 

Jedni bez druhých jsme torza. I kdybych se podobal torzu antické Venuše a vystavoval světu své přednosti v touze po uznání, moje neúplnost žádným kouzlem nezmizí. Pouze odvádím pozornost jinam a předstírám, že mi nic neschází a všemu rozumím nejlíp. Dobře jsem zapadl do "společnosti bezrukých", kteří do sebe vrážejí a hádají se, čí je to vina a na čí straně je pravda, ale už nevědí, jak se obejmout a pozvednout, protože bez nabídnuté a přijaté pomocné ruky to prostě nejde...