Co je "to podstatné"?

Minulý týden jsem si dopisoval se spolužačkou z bohoslovecké fakulty a povzdechl si, že "celkově toho máme moc, ale toho podstatného málo". Čekal jsem, že mi odepíše ve smyslu: "Máš pravdu, na to podstatné nám nezbývá čas." Místo toho mi kolegyně odpověděla: "A co je to podstatné?" Překvapila mě do té míry, že jsem se nezmohl na žádnou, natož "chytrou" reakci hodnou salónního intelektuála. 

Jdu z kina, venku už je noc, procházím prázdnou chodbou obchodního centra. Prázdnou až na starší ženu, která vytírá podlahu. Najednou si uvědomím, že právě ona mi poskytuje odpověď na otázku, co je "to podstatné". Zachovat svět v chodu, umožnit proudu života, aby pokračoval. Svou pozorností, přítomností, bdělostí a činností pomáhat světu, aby se nepropadl do úplného chaosu. Vytvářet prostředí, kde fungují aspoň některé ze základních věcí a naše existence díky tomu není (nemusí nutně být) vysilujícím bojem o přežití. 

Díky lidem udržujícím elementární řád pokračuje zázrak stvoření a my jej můžeme vnímat. Zdvíhat hlavy ke hvězdám a zároveň cítit, jak nám od nohou vzhůru k srdci stoupá síla země, po níž kráčíme. Takže odpověď na otázku, co je "to podstatné", bychom už měli. Avšak navazuje na ni bezprostředně další otázka: Patřím k lidem, kteří dělají, co je podstatné? 

Cestou z kina jsem se zastavil v našem plzeňském chrámu - zkontrolovat, jestli kostelník zhasl světýlka na vánočním stromě (necháváme jej v kostele až do Hromnic). Bylo zhasnuto. Vykonal práci svědomitě, ušetřil církvi náklady na elektriku. Zastyděl jsem se, jak málo důvěřuju lidem, kteří svým dílem také drží svět nad vodami chaosu. Dívám se na oltářní obraz, Ježíš je zpodobněn jako dobrý pastýř. Na mysli mi vytanou slova evangelia, v nichž se objasňuje, proč Ježíš sestoupil na tuto zemi: "Abych přinesl chudým radostnou zvěst, vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, propustil zdeptané na svobodu…" 

Kdyby Ježíš neměl kam sestoupit, žádný z jeho osvobozujících a uzdravujících činů by se nemohl stát. Středověká teologická poučka říká: "Milost předpokládá přirozenost." Nejprve musel vzniknout svět a my se do něj narodit, abychom se vůbec kdy setkali s milostí, neboli aktivní Boží láskou, která přetváří a dotváří naši lidskou přirozenost do celistvé "kristovské" podoby. Nenápadnou péčí o zdánlivě malé a nedůležité záležitosti pomáháme udržovat prostor, v němž se mohou dít zázraky, opravdu veliké věci. Kdyby neexistovala a nedržela se stále při životě oblast přirozenosti, čeho by se mohla dotknout nadpřirozená milost? 

Ale ta oblast se neudrží sama. Musí zde být lidé, kteří ji při životě udržují, a tím pomáhají Bohu, aby se měl kde zjevit, kam se sklonit, koho osvobodit, uzdravit, obdařit radostí. Kdo to je? Třeba žena, co po nocích uklízí v obchoďáku nebo kostelník zhasínající vánoční strom. Jsi to ty i já. Jsme to my. Nikdo není zbytečný ani bezcenný, každý je plně kvalifikován pomáhat Bohu. Není k tomu zapotřebí speciálního vzdělání či kněžského svěcení. Stačí prostě být člověkem.

foto: Thomas Brenner, https://www.galerie4.cz/vystava/inscenovana-fotografie