Dej nám více víry!

Ze všech možných definic víry si nejraději opakuji tu novozákonní. Věřit znamená doufat v to, co nevidíme. Spoléhat se na to, co - ještě - není vidět, co se zdánlivě nijak neprojevuje, co nepřináší rychlý, hmatatelný a měřitelný výsledek. Přesně tohle je víra, biblická a křesťanská, ber nebo neber. Není zrovna snadné přijmout víru jako dar, když neslibuje žádný profit ve smyslu, jak se tomu obvykle rozumí (bohatství, zdraví, klidný a bezstarostný život). Co je to za dar? Co mi z něj kápne? Není to špatně položená otázka? Proč by z víry mělo cokoli kápnout? Proč by se víra měla takzvaně vyplatit?

Chápu, když pochybující člověk prosí tajemnou hlubinu skutečnosti, jíž nazýváme Bohem: "Dej mi více víry!" No dobrá, ale apoštolové přece viděli, co opravdová víra působí, neboť byli očitými svědky Ježíšových zázraků! A přesto ho žádají: "Dej nám více víry!" Proč? Sice viděli, co Ježíš dělá, avšak často nedokázali porozumět jeho slovům. Možná je také zaráželo, jaký zavilý odpor Ježíš vyvolává u kněží, zákoníků a farizejů. Copak oni nevidí, že je Mesiáš? Ne, nevidí, protože vidět nestačí. A to rozhodně neplatí jen o nevěřících, ale i věřících, pokud vůbec můžeme lidi tímto podivným způsobem škatulkovat.

Půjdeme-li k jádru věci, víra je důvěrou. Komu důvěřuji, tomu se svěřuji. Nejen se svými tajemstvími, ale s celým životem. Vydávám se, zříkám se vlády nad sebou, opouštím svoje ego. Naprostá důvěra vede až k úplnému sebe-darování, sebe-odevzdání. Stávám se tím, komu se odevzdávám. Kdo se odevzdá Ježíšovi, začne se mu podobat, poroste v něm ježíšovské vědomí. Co to je? Vědomí, že za všech okolností jsem přijímán a milován - a povoláván k bytostnému sjednocení s Přijímajícím a Milujícím. A tím je Bůh, jak se mi dává poznat ve tváři Ježíšově a v jeho evangeliu.

Jedině v postoji důvěry se ozřejmí, čím jsme obdarováni. Víra totiž umožňuje podívat se na sebe, na druhé i na celý svět jinak než pod zorným úhlem osobní zkušenosti, nutně omezené a pouze částečné. Proto Ježíš přirovnává víru k zrnku hořčičnému. Je malinkaté, ale když se zasadí a vzejde, přeroste všechny ostatní rostliny. Očima víry lze dohlédnout za hranice individuální zkušenosti. Torzovitý obraz světa, který vypadá jako nespravedlivé, kruté a nesmyslné místo, se otevírá novému pohledu. Sleduji, že se pod povrchem, ve skrytých souvislostech, utváří něco krásného, posvátného a čistého. A překvapeně zjišťuji, že to vzrůstá i ve mně, neboť se učím důvěřovat zrníčku víry, které Bůh zasel do mého hříšného srdce. To je cesta naděje, kudy chci putovat až do konce - i když vlastně žádný konec nemá.