Démon souhlasu

16.05.2020

Pravdu mám já! Nesouhlasíš se mnou? Mažu si tě z mobilu a odebírám z přátel. Nemáš mi co říct, protože neříkáš, co chci slyšet. Jen si běž nesouhlasit s někým jiným! Neruš moje kruhy, jsem v nich spokojen sám se sebou a svými pravdami. Takové jako ty nemůžu potřebovat. Najdu si ochotné a oddané přitakávače, moje pravdy budou sdílet se mnou a potvrzovat mi je!

Možná to vidím pokřiveně, ale mám pocit, že takto se dnes běžně "komunikuje". Každá doba má svoje démony. V té naší řádí "démon souhlasu". Odmalička sice slýcháme, jak je důležitá různorodost, takže v teorii jsme bojovníky za diverzitu, vzýváme všechny barvy duhy, ale v praxi tíhneme ke stejnému. I já upřednostňuji kontakt s lidmi, kteří si malují svět v mé oblíbené barvě.

Pochopitelně nejde o nic nového. Pravidlo "stejný k stejnému" stanovil už Platón v antickém Řecku. Od starověku po modernu se prosazovaly různé dominantní ideje, které sjednocovaly společnost, ale zároveň do ní vnášely pnutí, neboť vedly k pronásledování těch, kteří s nimi nesouhlasili (stačila nepatrná odlišnost, ďábel se skrývá v detailu). Vládcové vyžadovali, aby se majorita shodovala na stejných pravdách. Menšiny "odpadlíků" hrály důležitou roli - vytvářením obrazu nepřítele se budovala kolektivní identita stáda.

Žádná jednotící idea už neexistuje. V kostelech se ještě vyprávějí "velké příběhy", ale málokdo v nich najde "svou kapitolu". Společnost se rozpadla nejprve na rodiny a ty se posléze rozštěpily na jednotlivce. Společně sdílený kulturní prostor odumírá, na jeho místě vyrůstá nepřehledná skrumáž malých soukromých světů, v nichž se izolujeme od ostatních. Nová forma, do které se převtělil "démon souhlasu", nese podobu krajního individualismu. Z osobních názorů se dělají absolutní a nezpochybnitelné pravdy, na něž se uplatňuje "svaté právo", třebaže se všelijak mění, těkají a přelévají podle toho, čím se necháme krmit v mediální sféře.

V minulosti většina vyhlašovala války menšinám, protože se vymykaly "diktatuře stejného" (leckde se to děje dodnes). V současnosti válčí každý s každým, protože nikdo není stejný, se mnou plně ztotožněný. Navíc v situaci, kdy je moje identita fluidní, proměnlivá a neukotvená, se mnou najde společnou řeč pouze ten, kdo se mi podřizuje a za všech okolností se poslušně názorově přelévá, kam se mému egu zrovna zamane. Univerzální mantrou je sousloví "v této chvíli", nepřekvapivě často používané politiky. V této chvíli je pravdou tohle, v příští tamto. Komu se to nelíbí, jeho problém, vyhoďme ho z kola ven! 

(Poznámka: Nevím, jestli v tom kole vůbec někdo zbyl. Netočí se naprázdno? Jak je zastavit?)

Starý známý démon změnil taktiku. Už nestmeluje široké masy ve "spravedlivém boji" proti společnému nepříteli. Rozhodl se vyrobit nepřátele doslova ze všech. Zahnal nás do osamění a odcizení, do nesmyslné karantény, kde si bráníme svoje pravdy, za které hoříme jak virtuální Palach a Hus, ovšem jen do okamžiku, než algoritmy počítačových sítí zavelí aktualizovat je. Všecko se přece musí upgradovat, takzvanou pravdu nevyjímaje!

Kolo se točí a je pravděpodobné, že točit se bude stále zběsileji. Jediným možným řešením je vyskočit, přestat se otáčet po jeho démonické ose, nepovažovat se za majitele pravdy a nevynucovat si od ostatních, aby s mými postoji souzněli. Znamená to nepatřit nikam, ocitnout se mimo hru. Venku se však setkáme s mnoha dalšími "vyhozenými z kola", s lidmi neskladnými, kteří za sebou nešikují zástupy přitakávačů a neopevňují se v táboře vyvolených, odkud vyloučí vzpurné kacíře jednoho po druhém, až nakonec zůstanou sami s poslední verzí své pravdy. Budou si ji hřát na prsou jako příslovečného jedovatého hada. 

inspirováno stejnojmennou knihou Dominika Tatarky (1964)