Díky nedokonalosti

Bydlím na vesnici a z okna obývacího pokoje se dívám do polí. Teď v létě se často procházím cestou mezi pšeničnými lány. Víte, co je na nich nejkrásnější? Pestrobarevný plevel. Jenže z plevele není žádný užitek. Co dobře vypadá, co přitahuje pozornost, nemusí být k prospěchu. 

Co kdybychom se však na to podívali jinak? Proč by se hodnota věcí měla stále měřit jejich užitečností či prospěšností? Tolikerá krása už byla v průběhu dějin zničena, protože se z ní nedalo nic vytěžit! 

Pokušení hodnotit vše podle vidiny zisku jde ruku v ruce s pokušením zlikvidovat vše, z čeho se nic vytřískat nedá, co překáží mým plánům a jenom zbytečně zabírá místo. Zbavujeme se nejenom věcí, ale taky živých tvorů a celých biotopů. 

A rádi bychom se zbavili plevele i ve vlastním životě. Abychom se nemuseli vyrovnávat s tím, co nám občas přerůstá přes hlavu, čemu je těžké odolat, co nám brání dívat se na sebe jako na kladné hrdiny, kteří voní jako čerstvě upečený chléb z nejlepších obilných klásků. 

Moudré Ježíšovo podobenství říká, že spolu s plevelem bychom z kořenů vytrhali i pšenici. Co by nakonec zůstalo v polích našich srdcí? Pusté prázdno. Ale dokonalé! Bez chyb a také bez života. Plevel vadí, protože připomíná naši nedokonalost. Že jsme zaspali a stalo se něco, co nemělo. 

Díky nedokonalosti se však můžeme učit soucítění s podobně nedokonalými, stejně chybujícími, solidaritě s hledači stezky, která se jim ztratila. Třeba se ještě ukáže, jaký smysl se ukrývá ve zbytečné, snad i škodlivé kráse plevele!