Happy end?

Nevím, jak vy, ale já si navykl předem počítat s horší variantou vývoje událostí. A překvapuje mě, že věci, kterých jsem se obával, opakovaně si kvůli nim dělal starosti, se naprosto nečekaně rozuzlily a dopadly mnohem lépe, než jsem očekával. Říkám si: Člověče, co takhle více důvěřovat, že vesmír umí být i milosrdný a občas vymyslí happy end? 

Příprava na horší časy zdánlivě dává logiku. Až přijde zlá doba, my budeme předzásobení vším potřebným, od konzerv po mentální nastavení odpovídající blížícímu se zániku civilizace. Ale co když kvůli vyhlížení, odkud přiletí rána, s neodbytným pocitem, že se nachyluje čas, zapomínáme vnímat, co dobrého a krásného se odehrává právě teď? 

Před úsvitem začnou zpívat ptáci. Očekávají nové ráno - a světe div se, ono se rozední! Proč se taky nepřipravujeme na přijetí požehnání, které nám pod nohama raší v trávě, nad hlavami krouží mezi mraky, sype se nám z hvězd a padá spolu s kapkami jarního deště? A nemá být i každý z nás požehnáním pro druhé? Jenže to bychom nesměli očekávat, že všecko skončí blbě jako vždycky. 

Otázka tedy zní: Chceme vůbec, aby nastal happy end? Věříme, že dobro a krása, které utvářejí vesmír a vdechují mu život, jsou božskými silami nekonečně mocnějšími než naše myšlenkové pochody, špatné zkušenosti a neblahé předtuchy? Přijmeme za pravdu, že odpouštějící láska je tou poslední skutečností, které patří vítězství a věčnost?

To zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko. (Skutky 2, 39)