Jak bychom mohli znát cestu?

V neděli Hodu Božího velikonočního jsem přijel na bohoslužbu do husitském kostelíku v Křemži. Otevřenými okny i dveřmi proudil dovnitř teplý jarní vzduch a bylo slyšet zpěv ptáků. Jako by se přidávali k naší liturgii. Anebo my k té jejich?

Když bohoslužba skončila, dozvěděl jsem se smutnou zprávu. Zemřel člověk, jehož jsem znal. A víte, co se stalo? Slunce nepřestalo svítit a hřát. Ani ptáci nepřestali zpívat. Slunce totiž svítilo i pro duši zesnulého a hřálo ji na cestě do Boží náruče. Ptáci k tomu zpívali, jejich švitořivá liturgie se mísila se zpěvem andělů. Radovali se z Kristova vzkříšení i z návratu jednoho z lidských synů do věčného domova, kam si unavení poutníci přicházejí odpočinout po namáhavé cestě životem.

Během své kněžské a kaplanské služby jsem zblízka poznal mnoho starých lidí. Velmi vysokého věku se dožívají spíše ženy než muži. Přemýšlím, co spojuje muže, kteří ve mně zanechali otisk a překročili už devadesátku. Tou spojnicí je nenápadná, ale silně zakořeněná víra v Boha a z ní vyplývající vděčnost za dary života. Láska k životu. Radost ze života. Vnímavost vůči krásám života, často zcitlivělá těžkými a bolestnými událostmi, které se jim do cesty postavily, ale oni nepřestali kráčet dál. Šli ve stopách galilejského poutníka, jenž o sobě řekl: "Já jsem ta cesta, pravda i život."

Nikdy nevíme předem, kam nás cesta zavede. Proto se učedníci Ježíše ptají: "Jak bychom mohli znát cestu?" Teprve tehdy, když se za ptačího či andělského zpěvu duše vrací domů a dívá se z výšky na cestu, kterou za dlouhá léta urazila, pozná svou cestu. Pochopí souvislosti. Nahlédne smysl. A možná ke svému překvapení zjistí, že ten smysl byl velice prostý. Že stačilo cestě důvěřovat. Neztratit víru v život, který přes tolik překážek nepřestává růst a větvit se nečekanými směry. Svými kořeny i výhonky je neustále ve spojení s Dárcem života, Bohem, jehož apoštol Jan oslovuje "Lásko".

A přece už během pozemského putování můžeme cestu poznávat. Cestu, co je zároveň pravdou a životem. Cestu, která nosí jméno a tvář vzkříšeného Krista. Cestu, do níž se můžeme zamilovat a uvěřit jí. Učit se od ní radosti, soucítění, tichosti a úžasu. I my - stejně jako Jan - smíme té živé Cestě říkat "Lásko". A naše srdce se budou chvět, ale už ne úzkostí či strachem. Budou se chvět, neboť "co je bez chvění, není pevné". 

Chvějí se duše na přechodu z tohoto světa do nekonečných dálav? Pokud ano, pak je to chvění, ve kterém je život, o němž vám neumím nic bližšího říct, žádným slovem jej popsat. Život věčného jara.